Asanace Josefova byla plošná přestavba bývalého Židovského Města a přilehlých částí Starého a Nového Města, kterou umožnily asanační zákony z roku 1893.[1] Do roku 1914 bylo zbořeno 469 domů a místo starých uliček vznikla nová uliční síť s Mikulášskou, dnes Pařížskou třídou.[1] Z původní zástavby ghetta zůstaly židovská radnice, Starý židovský hřbitov a šest synagog.[9]*
1850: Židovské Město se stává pátou čtvrtí Prahy
V roce 1850 bylo Židovské Město připojeno k Praze a dostalo jméno Josefov.[6] Stalo se pátou pražskou čtvrtí vedle Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan.[4] Ghetto bylo hustě zastavěné, protože Židé do jeho zrušení nesměli bydlet mimo jeho hranice. Zámožnější obyvatelé se po roce 1850 stěhovali do modernějších částí města a z Josefova se stala chudinská čtvrť. Podle statistiky z roku 1889 tvořili Židé už jen asi desetinu jeho obyvatel.[3]
Jako důvody asanace se uváděly hygienické poměry: závadná voda ve studních, chybějící kanalizace a přelidnění. Nízko položené území u řeky navíc při jarním tání zaplavovala voda a sklepy domů zůstávaly vlhké po celý rok.[3] Městská rada v žádosti z 4. prosince 1883 uvedla, že v letech 1869–1880 klesl počet obyvatel Prahy o 1,2 %, kdežto v šesti nejbližších předměstích vzrostl o 121 %. Ve stejném období vzniklo v Praze 136 novostaveb a na předměstích 1050.[2] Městský fyzik Jindřich Záhoř předložil 28. března 1885 městské zdravotní radě návrh, podle něhož měly být Josefov a dolní část Starého Města zbořeny a postaveny znovu.[2]
1882–1887: od daňové žádosti k soutěži „Finis Ghetto“
Přípravy asanace začaly v roce 1882.[1] Sbor obecních starších se 20. září 1882 usnesl žádat osvobození novostaveb od činžovní daně na 30 let a přestaveb na 25 let. Dne 6. března 1886 poslala městská rada petici císaři. Ministerstvo financí v prosinci 1886 přislíbilo osvobození na 20 let pro stavby, které budou do deseti let schopné užívání.[2] Na důvěrné schůzi 17. prosince 1886 byl asanační obvod omezen na Josefov, zátopovou část Starého Města a Vojtěšskou čtvrť na Novém Městě.[2]
Veřejná soutěž na regulační plán byla vyhlášena 1. října 1886. Porota posuzovala pět návrhů a první cenu dostal v únoru 1887 návrh s heslem „Finis Ghetto“ autorů Alfréda Hurtiga, Matěje Strunce a Jana Hejdy. Plány byly 14 dní vystaveny na Staroměstské radnici.[2] Hurtigův návrh počítal se zbořením téměř veškeré historické obytné zástavby celého Starého Města kromě vybraných kostelů a veřejných budov.[2] Jan Neruda o vystavených plánech v březnu 1887 napsal ironický fejeton do Národních listů.[2]
11. února 1893: dva říšské a dva zemské zákony
Asanační zákon pro Prahu podepsal císař František Josef I. ve Vídni 11. února 1893.[5] Zákony byly vyhlášeny pod čísly 22 a 23 říšského zákoníku a pod čísly 23 a 27 zemského zákoníku a platnosti nabyly 7. dubna 1893.[2] Zákon č. 22 vymezil asanační obvod a dal obci pražské na deset let vyvlastňovací právo. Majitelé domů měli být vyzváni, aby do dvou let uvedli nemovitost do souladu s upravovacím plánem, jinak následovalo vyvlastnění. Zákon č. 23 osvobodil novostavby na 20 let od domovní daně nájemní a zemské zákony k tomu přidaly osvobození od zemských, obecních a školních přirážek.[2]
Podle ČT24 měly asanační obvody rozlohu přes 380 tisíc m² a stálo v nich 608 domů.[1] Josefovsko-staroměstský obvod měl podle dobových výkazů 365 476 m², z toho 92 984 m² na Josefově a 272 492 m² na Starém Městě, a patřilo do něj 584 domů s 1793 vlastníky. Novoměstský obvod měl 14 672 m² a 18 domů.[2] Hlavní obvod ohraničovaly zhruba Vltava, dnešní Revoluční třída, Dlouhá třída a Platnéřská ulice. Menší novoměstský obvod ležel mezi Vltavou a ulicemi Ostrovní, Pštrossovou a Myslíkovou.[1] Obvod byl rozdělen na 38 stavebních skupin označených římskými číslicemi.[2]
1893–1896: kancelář, půjčka 6 milionů zlatých a první vyvlastnění
Asanační kancelář pražského magistrátu zahájila činnost 16. března 1893.[2] V srpnu 1893 dostala městská rada tři nabídky na převzetí vyvlastňovacího práva, mimo jiné od architekta Jana Zeyera a od dvou pařížských zájemců. Žádná nevedla k dohodě a nabídku Zeyera rada zamítla v červenci 1894.[2] Sbor obecních starších 28. listopadu 1895 schválil, že asanaci provede obec sama, a navrhl na ni půjčku 6 milionů zlatých. Zemská banka nabídku předložila jako jediná ze sedmi oslovených ústavů a obec ji 10. srpna 1896 přijala zatím v poloviční výši 3 milionů zlatých.[2] Městská rada 14. ledna 1896 konstatovala, že pro vystěhované obyvatele Josefova není třeba nic podnikat.[2]
Od 16. března do 21. května 1896 proběhlo vyvlastňovací řízení ve skupinách XXX, XXXI, XXXV a XXXVI mezi ulicemi Josefovskou, Dušní, Staroměstským náměstím a Mikulášskou. Týkalo se 65 domů s 249 vlastníky a obec za ně zaplatila 1 955 220 zlatých.[2] Jako první byly v obvodu zbořeny čtyři domy na nároží Platnéřské a Křížovnické ulice mezi listopadem 1895 a březnem 1896.[2]
Od října 1896: první bloky a exkurze se svíčkami
Částečné bourání začalo v roce 1895, rozsáhlé demolice následovaly od října 1896.[1] Začínalo se v místě, kde nová třída ústí na Staroměstské náměstí.[3] Koncem října 1896 vypsala městská rada řízení na zbourání prvních 28 domů, z nichž 15 stálo v Maislově ulici. Ústřední matice školská pořádala do vyklizených domů placené exkurze a v neděli 6. prosince 1896 jich využilo přes 2000 lidí.[2] Bourání skončilo 1. dubna 1897 a suť odvezlo 21 700 povozů hlavně do Buben k zasypání zátopového území na Maninách.[2] Druhá skupina 21 domů ležela mezi ulicemi Úzkou, Josefskou, Dušní, Dlouhou a Staroměstským náměstím a patřil k ní i zrušený benediktinský klášter u sv. Mikuláše. Na exkurze 27. a 30. května 1897 přišlo 2165 lidí.[2]
Do roku 1897 bylo v prvních čtyřech skupinách zbořeno 54 domů. Prodej 42 stavebních míst byl vyhlášen v červnu 1897, obec však nedostala žádnou nabídku.[2] Prvními hotovými stavbami v této části obvodu byly v roce 1897 dva domy obchodníka Františka Šíra čp. 934 a 935 na severní straně Staroměstského náměstí. Zemský výbor se na přelomu let 1898 a 1899 snažil zachránit sousední domy čp. 931, 932 a 933. Městská rada 27. ledna 1899 rozhodla o jejich zboření a na jaře 1899 byly strženy.[2] Podle zprávy vedoucího asanační kanceláře Augusta Steina z 20. února 1903 obec do té doby zbořila 128 domů, dalších 22 zbořili sami majitelé, a v obvodu stálo 67 novostaveb.[2]
469 domů do roku 1914
Platnost zákonů se měla původně omezit na deset let. V dubnu 1903 byly prodlouženy o dalších deset let a totéž se opakovalo v letech 1913, 1923 a 1933 s platností do 7. dubna 1943.[1] Prodloužení z roku 1903 vyhlásily zákony č. 88 a 96 říšského zákoníku a č. 45 a 46 zemského zákoníku a novou etapu financovala půjčka 10 milionů korun u Zemské banky.[2]
Největší zásahy proběhly do roku 1914, kdy bylo zbořeno celkem 469 domů: 247 na Josefově, 198 na Starém Městě a 24 na Novém Městě.[1] Za obou světových válek asanace stagnovala. Ve 20. a 30. letech se soustředila na východní okraj staroměstského obvodu mezi ulicemi Dlouhou, Hradební, Haštalskou, U Obecního dvora a Řásnovkou, kde asanační plán dokončen nebyl.[2]
Tři synagogy z devíti
Z devíti josefovských synagog zanikly při asanaci tři.[1] Nová synagoga z konce 16. století v dnešní Široké ulici byla zbořena v roce 1898. Velkodvorská synagoga z počátku 17. století stála na konci dnešní Pařížské ulice na místě prostranství před hotelem Intercontinental a byla zbořena v roce 1902. Cikánova synagoga z roku 1613 v Bílkově ulici byla zbořena v roce 1906.[1] Klausová synagoga zůstala zachována.[10] V roce 1906 byla v Jeruzalémské ulici postavena Jubilejní synagoga.[1]
Maiselova synagoga přišla o své dřívější výrazné postavení a dostala novogotickou podobu podle návrhu Alfreda Grotteho, kterou má dodnes.[11] V roce 1903 musela židovská obec postoupit část Starého židovského hřbitova pro novou ulici, dnešní 17. listopadu. Exhumované ostatky byly uloženy na pahorek Nefele před Klausovou synagogou.[16] Pohřební bratrstvo si v letech 1906–1908 postavilo obřadní síň podle návrhu Jana Gerstla a Aloise Gabriela.[14]
Co zmizelo
- Nová synagoga, zbořena 1898; Velkodvorská synagoga, zbořena 1902; Cikánova synagoga, zbořena 1906.[1]
- Ulice Rabínská, Meislova, Střelná, Červená a Masařská.[1]
- Ulice Hřebenářská a Poštovská (od roku 1870 Fialková), které překryla severní část Pařížské třídy.[4]
- Rynek u Valentinské ulice, považovaný za nejstarší náměstí na pravém břehu Vltavy, zanikl kolem roku 1900.[4]
- Svatojánské náměstí na nábřeží u Pařížské třídy, které se změnilo v ulici, a dvorec Boršov.[4]
- Dům čp. 16/I v Kaprově ulici, ve 14. století majetek biskupa Jana ze Středy, zbořený roku 1909.[4]
- Krennův dům, který zakrýval pohled na kostel sv. Mikuláše ze Staroměstského náměstí.[1]
- Domy čp. 931, 932 a 933 na severní straně Staroměstského náměstí, zbořené na jaře 1899.[2]
- Budova staré kolkovny čp. 922/I v Dlouhé třídě, jejíž záchranu se nepodařilo prosadit.[2]
- Stará zástavba Vojtěšské čtvrti na Novém Městě, bořená kolem roku 1900.[4]
- Část Starého židovského hřbitova, postoupená v roce 1903 ulici 17. listopadu.[16]
Co zůstalo
- Šest synagog: Staronová, Pinkasova, Maiselova, Klausová, Vysoká a Španělská.[9]
- Staronová synagoga, jejíž střední část byla dokončena na přelomu 70. a 80. let 13. století.[19]
- Pinkasova synagoga z roku 1535, druhá nejstarší dochovaná synagoga v Praze.[13]
- Klausová synagoga z roku 1694, největší synagoga bývalého ghetta.[10]
- Španělská synagoga z roku 1868, postavená na místě Staré školy zbořené roku 1867.[12]
- Židovská radnice čp. 25 v Maiselově ulici z let 1763–1765 s hodinami s hebrejským ciferníkem.[5]
- Starý židovský hřbitov, kde se pohřbívalo v letech 1439–1787 a stojí na něm přes 12 000 náhrobků.[15]
- Kostel sv. Vojtěcha s farou a zvonicí ve Vojtěšské čtvrti.[4]
Mikulášská třída: od asanační ulice k Pařížské
Novou čtvrť měla protínat reprezentativní obytná a obchodní třída inspirovaná pařížskými bulváry a vídeňskou Ringstrasse.[3] V roce 1901 dostala jméno Mikulášská na počest ruského cara Mikuláše II. Po několika dalších změnách nese od 8. prosince 1947 jméno Pařížská.[4] Uvolněné a upravené parcely město prodávalo stavebním podnikatelům, kteří stavěli bloky domů ve slozích od historismu po secesi.[3] Domy v nové třídě navrhovali mimo jiné Rudolf Kříženecký, Jan Koula, Alois Dlabač, Rudolf Koukola a František Buldra.[4]
Všechna staveniště ve skupinách XXX, XXXI, XXXV, XXXVI, IX a XXXIII byla rozprodána do konce roku 1902.[2] Kaprova ulice byla po asanaci zcela nově vystavěna architekty počátku 20. století.[4] Okolo židovské radnice vyrostly vysoké činžovní domy, většinou kolem roku 1900, takže její věžička vysoká 27,5 m dnes v okolní zástavbě nevyniká.[5] Novoměstský obvod ve Vojtěšské čtvrti byl zastavěn v prvním desetiletí 20. století.[2]
Spory: Velikonoční manifest, Bestia triumphans a Klub Za starou Prahu
Historik umění Karel Chytil v Národních listech 18. března 1893 navrhl, aby domy určené ke zboření byly před demolicí prozkoumány a vyfotografovány.[2] Městská rada 13. června 1893 schválila zřízení komise pro soupis památek. Komise měla jen poradní hlas. Z jejího podnětu vznikla fotografická dokumentace ghetta Jindřicha Eckerta, 150 akvarelů Václava Jansy a soubor olejomaleb Jana Minaříka. Akvarely a malby jsou uloženy v Muzeu hlavního města Prahy.[2]
Dne 5. dubna 1896 vyšel v Národních listech manifest „Českému lidu!“, zvaný Velikonoční, jehož text stylizoval Vilém Mrštík.[2] Manifest podepsali mimo jiné Alois Jirásek, Otokar Březina, F. X. Šalda, Mikoláš Aleš a Josef Václav Myslbek.[1] V listopadu 1896 zřídila městská rada Uměleckou komisi z architektů, mezi nimiž byli Josef Zítek a Jan Koula. Rada její návrhy změn asanačního plánu 12. listopadu 1897 zamítla a komise 23. února 1898 rezignovala.[2]
Mrštík vydal v roce 1897 stať Bestia triumphans s obálkou Zdenky Braunerové.[7] Název si vypůjčil od Friedricha Nietzscheho.[1] Městský radní Karel Černohorský na schůzi 20. března 1897 na stať v Rozhledech reagoval návrhem zbořit kostel sv. Václava na Zderaze. Po rezignaci Umělecké komise napsal Mrštík v roce 1898 druhou stať stejného jména.[2] Na studentském shromáždění v Karolinu 27. listopadu 1898 bylo přečteno provolání k českému lidu a 16. dubna 1899 se konala manifestační schůze na Žofíně.[2] Na ní Luboš Jeřábek požadoval změnu stavebního řádu ve prospěch zákonné ochrany historických objektů.[7]
Klub Za starou Prahu byl založen 28. ledna 1900. Klub uvádí Viléma Mrštíka jako duchovního otce své myšlenky.[8] Podle městské části Praha 1 odpor kulturní veřejnosti zabránil dalšímu bourání, které mělo postihnout Staré Město a Malou Stranu.[4] Předsedkyně klubu Kateřina Bečková v roce 2013 pro ČT24 uvedla, že protesty nesměřovaly proti asanaci Josefova, ale proti bourání na Starém Městě a Malé Straně. Josefov byl podle ní tehdy uznáván jako zanedbaná čtvrť, kterou je nutné asanovat.[1] Ve své studii také připomíná, že řadu demolic na Starém Městě a Malé Straně z téže doby neprovedla obec, ale soukromí majitelé domů.[2]
1906: muzeum z předmětů zbořených synagog
V roce 1906 vznikl pod vedením Salomona Hugo Liebena a Augusta Steina Spolek k založení a vydržování židovského musea v Praze. Bezprostředním podnětem bylo ohrožení několika synagog a modliteben.[17] Spolek zachránil část liturgických předmětů z Cikánovy, Velkodvorské a Nové synagogy. August Stein měl na magistrátu na starosti majetkové vypořádání s majiteli domů v asanačním obvodu.[17] První expozice byla otevřena v roce 1909 v Benediktské ulici a v roce 1926 se muzeum přestěhovalo do obřadní síně u Starého židovského hřbitova.[17]
Podobu čtvrti před asanací zachycuje papírová plastika Prahy Antonína Langweila, na níž začal pracovat v roce 1826 a stavěl ji jedenáct let. Na ploše přibližně 20 m² zobrazuje v měřítku 1 : 480 přes dva tisíce budov včetně stovek zbořených domů Židovského Města a Starého Města. Je vystavena v Muzeu Prahy.[18]
Dnešní stav
Podle Židovského muzea tvoří dochované památky Josefova nejzachovalejší celek židovských památek v Evropě.[9] Podle portálu hlavního města nebyly zbylé objekty zničeny ani za nacistické okupace, protože je nacisté zamýšleli jako skanzen zaniklé židovské civilizace.[6] Historické jádro Prahy včetně Josefova se 21. července 1971 stalo památkovou rezervací o rozloze 866 hektarů.[20] Dne 14. prosince 1992 byla Pražská památková rezervace zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO jako Historické centrum Prahy.[21]
Chronologie
- 1850: Židovské Město připojeno k Praze jako Josefov.[6]
- 20. 9. 1882: sbor obecních starších žádá daňové úlevy pro novostavby.[2]
- 28. 3. 1885: návrh městského fyzika Jindřicha Záhoře na zboření Josefova.[2]
- 1. 10. 1886: vyhlášena soutěž na regulační plán; v únoru 1887 vítězí „Finis Ghetto“.[2]
- 11. 2. 1893: císař podepisuje asanační zákon.[5]
- 7. 4. 1893: zákony č. 22 a 23 ř. z. nabývají platnosti.[2]
- 13. 6. 1893: zřízena komise pro soupis památek.[2]
- Listopad 1895: první demolice na nároží Platnéřské a Křížovnické.[2]
- 5. 4. 1896: Velikonoční manifest v Národních listech.[2]
- Říjen 1896: začínají rozsáhlé demolice.[1]
- 1897: Mrštíkova Bestia triumphans.[7]
- 23. 2. 1898: rezignace Umělecké komise.[2]
- 1898: zbořena Nová synagoga.[1]
- Jaro 1899: zbořeny domy čp. 931–933 na Staroměstském náměstí.[2]
- 28. 1. 1900: založen Klub Za starou Prahu.[8]
- 1901: nová třída dostává jméno Mikulášská.[4]
- 1902: zbořena Velkodvorská synagoga.[1]
- 1903: prodloužení zákonů o deset let, zmenšení Starého židovského hřbitova.[1]
- 1906: zbořena Cikánova synagoga, postavena Jubilejní synagoga, založen židovský muzejní spolek.[1][17]
- 1914: zbořeno celkem 469 domů.[1]
- 7. 4. 1943: končí platnost asanačních zákonů.[1]
- 8. 12. 1947: Mikulášská třída přejmenována na Pařížskou.[4]
- 21. 7. 1971: vyhlášena Pražská památková rezervace.[20]
- 14. 12. 1992: zápis Historického centra Prahy na Seznam světového dědictví UNESCO.[21]
Shrnutí
Asanační zákony platily od 7. dubna 1893 do 7. dubna 1943.[1] Obvody o rozloze přes 380 tisíc m² zahrnovaly 608 domů. Do roku 1914 jich bylo zbořeno 469, z toho 247 na Josefově.[1] Z devíti josefovských synagog zanikly tři a zůstalo šest, spolu s radnicí a Starým židovským hřbitovem, který byl v roce 1903 zmenšen.[1][9] Na místě zbořené zástavby vznikla Mikulášská, od roku 1947 Pařížská třída, s domy ve slozích od historismu po secesi.[3][4] Z asanace vzešly komise pro soupis památek, Klub Za starou Prahu a Židovské muzeum v Praze.[2][8][17] Území je od roku 1971 památkovou rezervací a od roku 1992 součástí světového dědictví UNESCO.[20][21]
Zdroje
- Prahu změnila asanace: Pařížská třída místo Židovského města
- ASANACE – zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské. Příspěvek k dějinám pražské asanace (Kateřina Bečková)
- Den, kdy se rozhodlo o zkáze "páté čtvrti". Obávané pražské ghetto navždy zmizelo
- Uličník
- Židovská radnice – Praha stověžatá
- Židovské město – Praha noční
- Starobylý ráz Prahy a úsilí o jeho zachování (Marie Benešová)
- Historie – Klub Za starou Prahu
- Židovské Město Praha
- Klausová synagoga
- Maiselova synagoga
- Španělská synagoga
- Pinkasova synagoga
- Obřadní síň
- Starý židovský hřbitov
- Jewish Museum in Prague — Old Jewish Cemetery
- Bestii navzdory: Židovské muzeum v Praze 1906–1940
- Langweilův model Prahy
- Staronová synagoga
- Centrum Prahy je památkovou rezervací už 55 let
- Ohlédnutí za třiceti lety historického centra Prahy na Seznamu světového dědictví UNESCO