Josefov je čtvrť v centru Prahy na pravém břehu Vltavy, která vznikla z bývalého pražského Židovského Města. Její hlavní osou je Pařížská třída vedoucí od Staroměstského náměstí k Čechovu mostu.[2] Po asanaci na přelomu 19. a 20. století zůstalo z původní zástavby šest synagog, židovská radnice a Starý židovský hřbitov.[2]*
Židovské Město
Přesná doba příchodu prvních Židů do Prahy není známa, jejich osídlení však sahá do středověku. Zprvu žili na více místech, mimo jiné na Malé Straně a na území pozdějšího Nového Města, později v okolí dnešní Dušní ulice u takzvané Staré školy a kolem Staronové synagogy. Tam se vytvořilo Židovské Město.[1] Židovští obchodníci působili v Praze od 10. století a postupně byli nuceni žít ve stále uzavřenější komunitě, z níž vzniklo ghetto.[2] Za vlády Marie Terezie byli Židé na několik let z Prahy vypovězeni. Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781 jim přinesl částečnou náboženskou svobodu.[1] Podle Josefa II. dostala čtvrť jméno Josefov a v roce 1850 byla připojena k Praze jako její pátá čtvrť vedle Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan.[2][3] Ghetto bylo hustě zastavěné, protože Židé až do jeho zrušení nesměli bydlet mimo jeho hranice. Zámožnější obyvatelé se poté stěhovali do jiných částí města a Josefov se změnil v chudinskou čtvrť; podle statistiky z roku 1889 tvořili Židé už jen asi desetinu jeho obyvatel.[4]
Asanace
Příprava asanace začala roku 1882. Asanační zákony podepsal císař František Josef I. ve Vídni 11. února 1893[8] a platnosti nabyly 7. dubna 1893. Šlo o dva zákony: první vymezil asanační obvody a dal městu na deset let právo vyvlastňovat, druhý osvobodil nové stavby na 20 let od nájemní daně.[3] Jako důvody se uváděly hygienické poměry: závadná voda ve studních, chybějící kanalizace a přelidnění. Nízko položené území u řeky navíc při jarním tání zaplavovala voda, takže sklepy domů zůstávaly vlhké po celý rok.[4]
Asanační obvody měly rozlohu přes 380 tisíc m² a stálo v nich 608 domů. Obvod Josefova a Starého Města ohraničovaly zhruba Vltava, dnešní Revoluční třída, Dlouhá třída a Platnéřská ulice; menší obvod ležel na Novém Městě.[3] Částečné bourání začalo roku 1895 a rozsáhlé demolice následovaly od října 1896.[3] Začínalo se v místě, kde nová hlavní třída ústí do Staroměstského náměstí.[4] Do roku 1914 bylo zbořeno 469 domů, z toho 247 na Josefově, 198 na Starém Městě a 24 na Novém Městě. Platnost zákonů se opakovaně prodlužovala až do 7. dubna 1943.[3]
Z devíti josefovských synagog zanikly tři: Nová synagoga v roce 1898, Velkodvorská v roce 1902 a Cikánova v roce 1906. V roce 1903 byl zmenšen také Starý židovský hřbitov. Zmizely i ulice jako Rabínská, Střelná, Červená nebo Masařská.[3] Nová hlavní třída byla navržena po vzoru pařížských bulvárů a vídeňské Ringstrasse. Uvolněné pozemky město prodávalo stavebním podnikatelům, kteří stavěli činžovní bloky ve slozích od historismu po secesi.[4] Třída dostala v roce 1901 jméno Mikulášská na počest ruského cara Mikuláše II.; po několika dalších změnách nese od 8. prosince 1947 název Pařížská.[2]
Bourání vyvolalo veřejný odpor. V dubnu 1896 vyšel Velikonoční manifest spisovatele Viléma Mrštíka, který podepsali mimo jiné Alois Jirásek, Mikoláš Aleš a Josef Václav Myslbek. Podle Kateřiny Bečkové z Klubu Za starou Prahu však protesty mířily hlavně proti bourání na Starém Městě a Malé Straně, kdežto asanaci Josefova tehdy uznávala i veřejnost.[3]
Památky
Památkový katalog Národního památkového ústavu uvádí, že střední část Staronové synagogy byla dokončena na přelomu 70. a 80. let 13. století jako dvoulodí s raně gotickým portálem na jižní straně. Koncem 14. století dostala nové štíty a západní předsíň, severní předsíň vznikla převážně v roce 1732.[5] Dnešní podobu jí dal v roce 1883 architekt Josef Mocker.[2]
Na Starém židovském hřbitově se pohřbívalo od roku 1439 do roku 1787 a stojí na něm přes 12 000 náhrobků. Kvůli nedostatku místa a zákazu rušit hroby se pohřbívalo ve vrstvách, podle některých badatelů až v deseti. Nejnavštěvovanější je renesanční tumba rabiho Löwa, který zemřel roku 1609.[6]
Pinkasovu synagogu postavil v roce 1535 Mešullam Hořovský; na jejích stěnách byla na konci 50. let 20. století napsána jména 77 297 obětí nacismu. Maiselova synagoga byla dostavěna roku 1592 a v letech 1892–1905 upravena v novogotickém slohu podle návrhu Alfreda Grotta. V okolí Široké ulice stojí také Klausová, Vysoká a Španělská synagoga.[2] Židovská radnice čp. 25 v Maiselově ulici byla po požáru Židovského Města z roku 1754 přestavěna v letech 1763–1765 stavitelem Josefem Schlesingerem. Nad hlavním průčelím má hodiny s hebrejským ciferníkem, jejichž ručičky se otáčejí opačným směrem, a v báni věže hodiny s římskými číslicemi; všechny zhotovil roku 1764 hodinář Šebestián Landesberger.[8]
Židovské muzeum
Židovské muzeum v Praze bylo založeno v roce 1906 z podnětu historika Salomona Hugo Liebena a magistrátního rady Augusta Steina. Základ jeho sbírky tvořily předměty ze synagog a modliteben zaniklých při asanaci.[7] Za okupace vzniklo z iniciativy pražské židovské obce v roce 1942 Židovské ústřední museum, které nacisté schválili s jinými záměry, než měli jeho tvůrci. Sloužilo jako úložiště předmětů, knih a archiválií z protektorátních židovských obcí.[7] Do Prahy se tak sváželo vybavení synagog z Čech a Moravy a josefovské památky zůstaly zachovány.[1] V roce 1950 bylo muzeum se sbírkami zestátněno. V roce 1994 byly muzejní budovy vráceny pražské židovské obci a od 1. října 1994 působí muzeum jako nestátní instituce.[7]
Stránky, které sem odkazují
Zdroje
- Židovské město - Praha noční
- Uličník
- Prahu změnila asanace: Pařížská třída místo Židovského města
- Den, kdy se rozhodlo o zkáze "páté čtvrti". Obávané pražské ghetto navždy zmizelo
- Staronová synagoga – Památkový katalog
- Starý židovský hřbitov (snímek z 4. 9. 2026)
- Historie muzea (snímek z 3. 9. 2026)
- Židovská radnice - Praha stověžatá