Univerzita Karlova v Praze je jednou ze starých evropských univerzit. Za jejího zakladatele platí Karel IV., český a římský král, který ji zřídil listinou z 7. dubna 1348. Šlo o první vysoké učení typu studium generale severně od Alp a východně od Paříže.[1]
Středověk a husitská doba
Univerzita se řídila vzory v Bologni a v Paříži a brzy získala mezinárodní věhlas. Fungovaly na ní čtyři fakulty, a to teologická, právnická, lékařská a fakulta svobodných umění. Učili a studovali na ní domácí i cizí členové akademické obce, zejména ze střední Evropy.[1] Svůj vliv na univerzitu rozšířil Václav IV. a Kutnohorský dekret z roku 1409 posílil postavení domácích členů. Část magistrů a scholárů z Prahy na protest odešla.[1]
Poté univerzitu proměnilo husitské reformní hnutí. Velký vliv tu získal rektor Jan Hus. V následné společenské a politické revoluci se univerzita zredukovala na jedinou fakultu svobodných umění.[1] Za vlády Rudolfa II. se Praha stala kulturní metropolí. U dvora působili učenci Johannes Kepler a Tycho Brahe a rozvíjela se i univerzitní vzdělanost.[1]
Karlo-Ferdinandova univerzita
Počátkem 17. století získali na univerzitu silný vliv zemští stavové zapojení do protihabsburské opozice. Po jejich porážce spojil Ferdinand III. roku 1654 Karolinum s univerzitou jezuitů v Klementinu, jejíž počátky spadají do roku 1556. Vznikla Karlo-Ferdinandova univerzita, jejíž název se udržel do roku 1918. Obnovila všechny čtyři původní fakulty a postupně se z volné korporace stala státní vzdělávací institucí, což dovršily reformy Josefa II. v 80. letech 18. století.[1]
Podobu moderní vysoké školy dostala univerzita v reformách let 1848/49. V roce 1882 se rozdělila na českou a německou.[1]
Osobnosti a 20. století
Obě univerzity dosáhly na rozhraní 19. a 20. století vysoké vědecké úrovně. Na německé z nich učil profesor Albert Einstein, na české Tomáš G. Masaryk, který se stal roku 1918 prvním prezidentem Československé republiky.[1] Jako Univerzita Karlova se česká univerzita označovala v samostatném státě. Profesor Jaroslav Heyrovský za objevy v oboru polarografie obdržel v roce 1959 Nobelovu cenu.[1]
Dne 17. listopadu 1939 byly české vysoké školy uzavřeny, a to v reakci na studentské demonstrace z 28. října 1939 a na pohřeb medika Jana Opletala. Studenti i učitelé univerzity pak byli pronásledováni.[1]