Chráněná krajinná oblast Labské pískovce se rozkládá v severozápadních Čechách na území Českého Švýcarska, v sousedství saského pískovcového území na německé straně hranice. Území spravuje Správa Národního parku České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce.[1]
Historie ochrany území
Snahy o ochranu Českého Švýcarska sahají do dvacátých let 20. století. Již v roce 1933, za první Československé republiky, byla na tomto území vyhlášena první chráněná území: Edmundova soutěska, Pravčická brána a Tiské stěny.[1]
První návrh na velkoplošnou ochranu celého území podal Jan Čeřovský v roce 1953 ve své diplomové práci o lesích v Děčínských stěnách, v níž navrhoval zřízení státem chráněné přírodní oblasti. V roce 1956 byla na saské straně hranice vyhlášena chráněná krajinná oblast Saské Švýcarsko (LSG Sächsische Schweiz). V roce 1963 publikoval německý publicista Reimar Gilsenbach v knize „Sächsische Schweiz“ návrh na zřízení přírodního parku v Labských pískovcích, přičemž podle Správy národního parku přišel jako patrně první s myšlenkou bilaterálního přírodního parku na území Českosaského Švýcarska.[1]
Chráněná krajinná oblast Labské pískovce byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury České socialistické republiky ze dne 27. června 1972 (č. j. 4.946/72 – II/2), a to na rozloze 300 km².[1] V roce 1973 na jejím území vznikla další maloplošná chráněná území Čabel, Nad Dolským mlýnem a Růžák, v roce 1992 pak Babylon. Po roce 1992, v souvislosti s novým zákonem o ochraně přírody a krajiny, vyhlásila Správa CHKO Labské pískovce řadu dalších chráněných území v různých kategoriích.[1][2]
Vznik národního parku a dnešní podoba CHKO
Po vzniku Národního parku Saské Švýcarsko na německé straně v roce 1990 se objevila možnost povýšit ochranu jádrového území CHKO Labské pískovce na národní park. Přípravy byly zahájeny v roce 1991. Po mnohaletých jednáních o vedení hranic byl zákonem č. 161/1999 Sb. vyhlášen Národní park České Švýcarsko na rozloze 80 km².[1] V roce 2002 schválilo Ministerstvo životního prostředí vyhláškou zonaci národního parku, která rozděluje jeho území do tří zón ochrany; první zóna zaujímá 1736 ha.[1]
Po vzniku národního parku zaujímá CHKO Labské pískovce plochu 245 km² a člení se na čtyři zóny ochrany. I v současnosti na jejím území vznikají nová chráněná území.[1] Na základě usnesení českého komitétu programu MaB se podle Správy národního parku zpracovávají podklady pro zřízení biosférické rezervace UNESCO, která by měla zahrnovat celé území národního parku i CHKO. Nejcennější části území se rovněž připravují na začlenění do evropské soustavy Natura 2000.[1]
Příroda a vývoj druhů
Podle zhodnocení pracovníků Správy, publikovaného v časopise Ochrana přírody v roce 2022, vedlo posílení ochrany přírody po roce 1989 a přijetí nového zákona o ochraně přírody a krajiny v roce 1992 k rozšíření legislativních nástrojů Správy, zůstal však omezený vliv na lesní a zemědělské hospodaření v území.[2] Podle autorů to přispělo k vymizení některých druhů, například tetřívka obecného, čejky chocholaté a bekasíny otavní, i ke zničení lokality vstavače osmahlého rytím divokých prasat.[2]
Zároveň se do oblasti samovolně vrátily druhy dříve vyhubené, například krkavec velký, luňák červený, jeřáb popelavý, orel mořský a strnad luční. Autoři označují za „zoologickou senzaci“ návrat vlků včetně doloženého rozmnožování v roce 2021. Zaznamenány byly také rostlinné druhy považované v Česku za nezvěstné, jako žabníček vzplývavý a třezalka pěkná.[2]
Podle téhož zdroje se na řadě lokalit nepodařilo zabránit plošnému odlesnění v souvislosti s napadením smrkových porostů kůrovcem a těžbou starých bukových porostů kolem roku 2009, zejména v okolí obce Sněžník, kde žili například datel černý, žluna šedá, sýc rousný a holub doupňák. Autoři jako úspěch uvádějí zabránění záměru tehdejšího oblastního vedení Lesů ČR na vykácení starých lesních porostů na pravém břehu kaňonu Labe mezi Loubím a Hřenskem, kde měla vzniknout vrstevnicová svážnice s rozsáhlou těžbou; toto území je podle autorů dnes největší rezervací v oblasti.[2]
Správa se od počátku věnovala také omezování invazních rostlin, zejména bolševníku velkolepého, křídlatek a netýkavky žláznaté, což se podle autorů na řadě míst podařilo výrazně omezit nebo zcela eliminovat. Péče je zaměřena rovněž na modrásky, do níž se podle zdroje zapojili i vlastníci pozemků, a trvale je věnována pozornost vodním tokům.[2]