.jpg)
Národní park České Švýcarsko je chráněné území v Ústeckém kraji při hranici se Saskem. Je součástí Českosaského Švýcarska neboli Labských pískovců, oblasti o rozloze přibližně 700 km2 na obou březích Labe, zahrnující národní parky České a Saské Švýcarsko a také chráněné krajinné oblasti, kterými jsou Labské pískovce a Saské Švýcarsko. Správa parku označuje území pro velkou rozlohu, vysokou lesnatost a minimální osídlení za jedinečné pískovcové území bez obdoby v Evropě.[1]
Historie ochrany
První snahy o ochranu sahají do 20. let 20. století. První chráněná území v Českém Švýcarsku, Edmundova soutěska, Pravčická brána a Tiské stěny, vznikla roku 1933. První návrh velkoplošné ochrany podal roku 1953 Jan Čeřovský v diplomové práci o lesích v Děčínských stěnách. Saské Švýcarsko se stalo chráněnou krajinnou oblastí v roce 1956 a německý publicista Reimar Gilsenbach roku 1963 pravděpodobně poprvé navrhl společný přeshraniční park.[2]
Chráněná krajinná oblast Labské pískovce o rozloze 300 km2 byla vyhlášena výnosem ministerstva kultury z 27. června 1972. V roce 1973 na jejím území přibyla malá chráněná území Čabel, Nad Dolským mlýnem a Růžák, roku 1992 Babylon.[2]
Po zřízení Národního parku Saské Švýcarsko v roce 1990 se objevila možnost povýšit ochranu jádra CHKO na národní park. Přípravy začaly v roce 1991 a po dlouhých jednáních o hranicích vznikl Národní park České Švýcarsko o rozloze 80 km2, zřízený zákonem č. 161/1999 Sb.. Vyhláškou ministerstva životního prostředí byla v roce 2002 schválena zonace do tří zón ochrany, přičemž první zóna má 1736 ha. CHKO Labské pískovce má po vzniku parku 245 km2 a čtyři zóny ochrany.[2] Podle správy parku se připravují podklady pro vznik biosférické rezervace UNESCO, jež by měla zahrnout park i CHKO, a nejcennější části se připravují pro soustavu NATURA 2000.[2]
Geologie
Území tvoří nejsevernější část české křídové pánve. Převažují křemenné pískovce, v nichž vzniklo množství tvarů povrchu. Nejstarší horniny, žuly Lužického masivu, vznikaly před 700 miliony let a na povrch vystupují jen při severovýchodní hranici parku, od Brtníků, Kopce a Mikulášovic.[3]
Pískovce vznikly v období svrchnokřídového moře před více než 90 miliony let, kdy se uložila vrstva hornin o mocnosti přes 1000 m. Střední část tvoří 350 až 420 m mocné těleso křemenných pískovců jizerského souvrství, uložené za necelé 3 miliony let, které pokrývá většinu parku. Starší bělohorské souvrství se nachází jen v hluboce zaříznutém údolí říčky Kamenice.[3]
Sopečné vrchy a kaňon Labe
Ve třetihorách probíhala v severních a severozápadních Čechách intenzivní sopečná činnost. Zachovala se převážně malá podpovrchová tělesa z čediče, znělce a dalších hornin, která dnes tvoří většinu významných vrchů. Na vrcholech některých jsou skalní výchozy se šestibokou sloupcovitou odlučností a svahy pokrývají „kamenná moře“.[3] K nejznámějším vrcholům sopečného původu patří Růžovský vrch, nejvyšší vrchol parku, dále Český vrch, Suchý vrch, Goliště, Mlýny, dále Sokolí vrch, Strážiště, Větrný vrch, Vosí vrch a Vlčí hora, která leží mimo pískovcový podklad.[3]
Kombinace pískovcových skal s oblými čedičovými a znělcovými kupami dává krajině její ráz. Evropsky jedinečný kaňon Labe, zařezávající se až do krystalinického podloží, je podle správy parku osou oblasti s nejvyšší biodiverzitou. Jádro oblasti tvoří vysoká lesnatost a minimální osídlení, kdežto navazující CHKO je harmonická kulturní krajina se sídly a doklady lidové architektury a drobných sakrálních památek.[1]