Terezínské ghetto vzniklo v bývalé rakouské bastionové pevnosti Terezín, kterou nacisté od konce listopadu 1941 přetvořili v místo soustředění a následné deportace židovského obyvatelstva.[2] Formálně šlo o ghetto, reálně se jednalo o koncentrační tábor.[2] Součástí areálu byla i takzvaná Malá pevnost na druhé straně řeky Ohře, kde od roku 1939 sídlila věznice gestapa.[2]
Vznik a zřízení
Příprava Terezína na novou funkci začala koncem listopadu 1941.[2] V druhé polovině ledna 1942 proběhla konference ve Wannsee, na níž Reinhard Heydrich představil takzvané konečné řešení židovské otázky.[2] Dne 16. února 1942 vydal Heydrich výnos, kterým byla obec Terezín zrušena jako samostatná municipalita a jejích 3142 obyvatel bylo nuceno se do 30. června téhož roku vystěhovat.[2] Tím se Terezín stal oficiálně židovským ghettem.[2]
Kdo byl do ghetta deportován
Do ghetta měli být podle plánu přednostně umisťováni starší lidé nad 65 let z Protektorátu Čechy a Morava.[2] Ve skutečnosti ale Terezínem prošly osoby všech věkových kategorií včetně dětí, a to nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Dánska, Nizozemí, Slovenska a Maďarska.[2] Terezín fungoval jako průchozí tábor, z něhož byli vězni dále deportováni do vyhlazovacích koncentračních táborů na východě.[2]
Správa a fungování
Dění v ghettu určovala německá komandatura, která své příkazy předávala takzvané židovské samosprávě.[2] Na samosprávu tak byla přenášena i odpovědnost za výběr vězňů pro další transporty.[2] Nacistická propaganda navenek, včetně vůči komisím Červeného kříže, prezentovala Terezín jako město, které Hitler židům daroval.[2] Tomuto dojmu měla napomoci i simulace běžného života, k níž patřila vlastní měna ghetta, za kterou si ale prakticky nebylo co koupit.[2] Pořádek v ghettu měla kromě německých vojáků a protektorátních četníků udržovat i takzvaná ghettowache, stráž tvořená vězni.[2] V roce 1943, pravděpodobně v souvislosti s povstáním ve varšavském ghettu, ji Němci z obav před povstáním zredukovali na pouhých sto mužů starších 45 let.[2]
Čísla a rozsah
Od listopadu 1941 do května 1945 bylo do Terezína deportováno celkem 139 654 vězňů.[2] Osvobození se dočkalo jen 17 472 z nich.[2] Do vyhlazovacích táborů bylo z Terezína transportováno 86 934 lidí.[2] V samotném ghettu zemřelo do 9. května 1945 celkem 33 430 osob, přičemž vzhledem k rozšířené epidemii tyfu další vězni zemřeli i po osvobození.[2] Podařilo se uprchnout jen 701 osobám.[2]
Širší souvislosti
Zřízení ghetta navazovalo na perzekuci židovského obyvatelstva v českých zemích, která probíhala od okupace v březnu 1939 a dříve.[1] Podle sčítání lidu z prosince 1930 se v českých zemích hlásilo k židovskému vyznání nebo národnosti 117 551 obyvatel.[1] Po vzniku protektorátu v březnu 1939 na jeho území žilo asi 104 tisíc osob židovského vyznání a dalších přes 14 tisíc osob, na něž bylo možné uplatnit takzvané Norimberské zákony.[1] Nacisté se nejprve pokoušeli donutit tyto obyvatele k emigraci, k čemuž v červenci 1939 v Praze vznikla Ústředna pro židovské vystěhovalectví jako jediný orgán umožňující legální vystěhování.[1] S vypuknutím války se ale možnosti emigrace postupně zužovaly.[1] Prvním hromadným transportem protektorátních židů byl transport z 16. října 1941 do Lodže, z jehož tisícovky deportovaných přežilo válku jen 24 osob.[1]