Vyhlazení Lidic bylo zločinem nacistických okupačních orgánů, který se odehrál 10. června 1942 v obci Lidice na Kladensku. Během jediného dne byli zastřeleni všichni muži obce, ženy byly odvezeny do koncentračního táboru a téměř všechny děti zahynuly. Čin byl odvetou za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha [1][2].
Obec před rokem 1942
První písemná zmínka o Lidicích pochází z roku 1309. Nejstarší veřejnou budovou obce byl farní kostel svatého Martina z roku 1352, zničený za husitských válek a znovu za třicetileté války. Nový barokní kostel dala postavit velkovévodkyně Marie Anna Toskánská [2]. Místní škola je zmiňována od roku 1690, v roce 1713 ji navštěvovalo 127 dětí a mělo jednoduché ústřední topení, což podle Památníku Lidice bylo patrně první zařízení tohoto druhu v Čechách [2]. V roce 1824 byla postavena nová jednopatrová škola. S rozvojem průmyslu na Kladně se počet obyvatel obce zvyšoval: v roce 1848 žilo v Lidicích 270 lidí ve 33 domech, v roce 1890 již 506 obyvatel v 50 domech [2]. Před zánikem obce v ní žilo 503 obyvatel [2].
Atentát na Heydricha a jeho následky
V září 1941 byl do funkce zastupujícího říšského protektora jmenován Reinhard Heydrich, jehož působení přineslo zatčení přibližně pěti tisíc odbojářů a jejich spolupracovníků [2]. Dne 27. května 1942 byl Heydrich při atentátu československých parašutistů smrtelně zraněn [1][2]. Adolf Hitler se podle zápisu K. H. Franka ihned dotazoval, zda Heydrich jel bez doprovodného vozidla, a čin „odsoudil těmi nejostřejšími slovy“ [1]. Ministr propagandy Josef Goebbels si do deníku zapsal, že na Heydricha byl spáchán bombový atentát a že si nacisté „s pokusem vyvolat chaos v protektorátu“ poradí [1]. Následujícího dne K. H. Frank přesvědčil Hitlera, aby zrušil rozkaz k zatčení a zastřelení deseti tisíc Čechů, a navrhl jiný postup [1]. V den atentátu byl vyhlášen civilní výjimečný stav a schvalování atentátu se stalo novým hrdelním zločinem. Stanné soudy gestapa v Praze a Brně vynášely téměř denně rozsudky smrti, počínaje 28. květnem 1942 zastřelením šestičlenné rodiny Václava Stehlíka z Rokycan [1]. Seznamy popravených byly denně zveřejňovány v tisku a rozhlase a okupanti opakovaně vyhrožovali, že nebudou-li pachatelé dopadeni, čeká národ genocida; nacistická propaganda vinu přisuzovala Edvardu Benešovi a jeho spolupracovníkům [1].
Podezření na rodinu Horákovu
3. června 1942 otevřel továrník Jaroslav Pála dopis adresovaný dělnici Anně Maruščákové, v němž pisatel Václav Říha psal o „onom osudném dni“ a o tom, že „co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal“ [1]. Maruščáková při výslechu uvedla, že měla v Lidicích vyřídit pozdrav od Josefa Horáka. Gestapo si spojilo toto jméno s československými důstojníky Josefem Horákem a Josefem Stříbrným z Lidic, kteří odešli do zahraničí [1][2]. 4. června 1942 německé jednotky prohledaly každý dům v obci a zatkly rodiny Horákových a Stříbrných [1]. Téhož dne zemřel Reinhard Heydrich. Zostřené výslechy zadržených ale žádné důkazy nepřinesly a kladenské gestapo konstatovalo, že se podezření nepotvrdilo; žádné zbraně, vysílačka ani kompromitující materiály nebyly nalezeny [1][2]. Osud obce byl přesto rozhodnut nejpozději v době Heydrichova pohřbu v Berlíně 9. června 1942 [1].
Vyhlazení obce 10. června 1942
Po půlnoci 10. června 1942 obklíčili němečtí vojáci Lidice a začali obyvatele nutit k odchodu z domovů. Muži byli odvedeni na zahradu Horákova statku, ženy s dětmi byly shromážděny v lidické škole [1][2]. Z rozkazu K. H. Franka bylo toho dne zastřeleno 173 lidických mužů [2]. Ženy a děti byly převezeny do tělocvičny dnešního kladenského gymnázia, kde po třech dnech došlo k násilnému oddělení dětí od matek [2]. Děti určené k poněmčení a děti do jednoho roku byly vyňaty, zbývající byly odvezeny do vyhlazovacího táboře v polském Chełmnu nad Nerem a otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených automobilech [2]. Ženy byly odeslány do koncentračního táboru Ravensbrück [1][2]. Ze 105 lidických dětí válku přežilo 17 [1].
Dokumentace zločinu
Události v Lidicích zaznamenal němý dokumentární film natočený samotnými pachateli. Tento film byl použit jako důkaz číslo 379 při procesu s hlavními německými představiteli v Norimberku v roce 1945 a jeho sestříhané pasáže lze dnes zhlédnout ve videodokumentu promítaném v lidickém muzeu [2].