Národní divadlo je česká divadelní instituce se sídlem v Praze a zároveň její historická budova na nároží Národní třídy a Masarykova nábřeží.[3][4] Instituci tvoří čtyři umělecké soubory (Opera, Činohra, Balet a Laterna magika) a čtyři scény: Národní divadlo, Státní opera, Stavovské divadlo a Nová scéna.[2] V historické budově hrají soubory opery, činohry a baletu.[1]*
Vznik a sbírky
O stavbě samostatného českého divadla se mezi pražskými vlastenci jednalo od podzimu 1844. Dne 29. ledna 1845 podal František Palacký stavovskému výboru českého sněmu žádost o privilegium na jeho zřízení a provoz, které bylo uděleno v dubnu 1845.[1] V dubnu 1851 vyzval Sbor pro zřízení českého národního divadla k veřejným sbírkám. Z prvních výnosů koupil o rok později pozemek bývalé solnice na vltavském břehu o rozloze necelých 28 arů, jehož lichoběžníkový tvar stavbu ztěžoval.[1]
První soutěž na projekt se konala v roce 1854 a zvítězil v ní vídeňský architekt Froehlich, ke stavbě však nedošlo.[4] V období Bachova absolutismu byla na jižní části pozemku postavena skromná budova Prozatímního divadla, otevřená 18. listopadu 1862.[1] Hrálo se v ní 21 let.[3] Z nové soutěže v roce 1866 vyšel vítězně architekt Josef Zítek.[3][4] Stavební práce začaly v roce 1867 a 16. května 1868 byly slavnostně položeny základní kameny; událost se stala celonárodní politickou manifestací. V roce 1877 bylo divadlo pod střechou.[1]
Na stavbu přispívaly sbírky z Čech, Moravy i zahraničí, šlechta, podnikatelé i obce. Císař František Josef I. věnoval nejprve 5 tisíc zlatých a později dalších 13 tisíc, národní loterie z roku 1877 vynesla přes 238 tisíc zlatých. Celkové příjmy od 21. srpna 1850 do 30. června 1884 činily 3 204 129 zlatých.[1]
Požár a znovuotevření
Poprvé bylo divadlo otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Po dalších 11 představeních se budova uzavřela kvůli dokončovacím pracím a 12. srpna 1881 v ní vypukl požár, který zničil měděnou kupoli, hlediště a jeviště. Na obnovu se během 47 dní vybral milion zlatých.[1] Josef Zítek byl od dalších prací odstaven a obnovou byl pověřen jeho žák Josef Schulz. Ten do stavby začlenil budovu Prozatímního divadla i sousední nájemní dům a upravil hlediště kvůli lepší viditelnosti na jeviště. Divadlo bylo znovu otevřeno 18. listopadu 1883 Smetanovou operou Libuše.[1]
Budova
Památkový katalog Národního památkového ústavu uvádí, že se budova skládá ze tří částí různého stáří: severní Zítkovy stavby s hledištěm a jevištěm, střední části vzniklé z Prozatímního divadla a jižní přístavby. Nad hledištěm a jevištěm je čtyřboká kupole nesená ocelovou příhradovou konstrukcí. Pískovcové průčelí zdobí mimo jiné sochy Apollona a devíti Múz od Bohuslava Schnircha a alegorie Činohry a Zpěvohry od Josefa Václava Myslbeka.[4] Ve foyeru je triptych Františka Ženíška a cyklus lunet Vlast od Mikoláše Aleše, oponu namaloval Vojtěch Hynais.[4]
Bez větších přestaveb sloužila budova téměř sto let. Dne 1. dubna 1977 bylo divadlo po představení Jiráskovy Lucerny uzavřeno a začala generální rekonstrukce pod vedením architekta Zdeňka Vávry.[1] Její součástí byla dostavba Nové scény, provozních budov a podzemních garáží.[3] Historická budova byla veřejnosti znovu předána ke stému výročí otevření 18. listopadu 1983, opět představením Libuše.[1]
Soubory
Prvním baletním mistrem divadla byl v letech 1882–1884 Václav Reisinger; po něm soubor vedl Augustin Berger, který založil baletní školu.[5] Opera, činohra a balet uvádějí klasický repertoár i domácí a světovou soudobou tvorbu, na Nové scéně hraje převážně Laterna magika.[2]