Vznik Československa označuje událost z 28. října 1918, kdy v závěru první světové války vznikl samostatný československý stát. Datum připomíná Vojenský historický ústav Praha jako den vzniku republiky.[1]
Cesta k samostatnosti
Slovensko patřilo po staletí k uherskému království a Čechy se v roce 1526 spojily s Rakouskem a Uhrami v jeden státní celek, a to se souhlasem svých stavů a pod tureckou hrozbou. Habsburkové po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, zejména pak od 18. století, prosazovali centralizační politiku, která ohrožovala českou národní identitu. V uherské části monarchie se podle ústavu záměrně potlačovala národní příslušnost Slováků.[1]
Na počátku 20. století tvořili Češi téměř sedmimilionový národ s vyspělou kulturou a hospodářstvím, chyběla mu však státní samostatnost. Západní mocnosti o Češích a jejich požadavcích na začátku války věděly málo a o zhruba dvou milionech Slováků skoro nic. Mnozí politici Dohody považovali myšlenku československého státu za nereálnou.[1]
Po dlouhou dobu války se také uvažovalo o zachování Rakouska-Uherska, zejména kdyby se odloučilo od německého spojence a uzavřelo zvláštní mír. Představitelé zahraničního odboje naopak tvrdili, že svobodný vývoj utlačovaných národů zajistí jen rozpad monarchie.[1]
Zahraniční odboj a legie
Tomáš Garrigue Masaryk vytyčil jako první cíl zahraničního odboje vytvoření samostatného vojska, politicky podřízeného vedení odboje. Počítal s dlouhou válkou a s tím, že spojenci budou potřebovat každou jednotku, a pokud uznají československé vojsko, uznají i československou věc. Na začátku války se první oddíly českých a slovenských dobrovolníků formovaly z krajanů, především v Rusku a také ve Francii, vždy jako součást místních armád. Legionáře doplňovali i krajané z USA a hlavně zajatci z fronty. Samostatné legie vznikly v Rusku, Itálii a Francii a podle ústavu v nich za války sloužilo odhadem asi 100 tisíc mužů.[1]
Největší část československého vojska působila v Rusku, kde jím za války prošlo asi 70 tisíc mužů. Tamní střelecká brigáda se 2. července 1917 prosadila v bitvě u Zborova na Ukrajině. Na úseku dlouhém 6,5 km prolomila obranu nepřítele, postoupila do hloubky 5 km a získala 3 200 zajatců i množství zbraní; ztratila přitom 190 padlých a asi 800 raněných.[1]
Vznik a uznání státu
Stát vznikl 28. října 1918 jako naplnění touhy Čechů i Slováků po samostatnosti. Ke konci války se tento požadavek projevil v rozsáhlých demonstracích a manifestacích českého obyvatelstva a v krocích jeho politických představitelů, které vedly k rozchodu s Rakouskem-Uherskem a k vyhlášení samostatnosti.[1]
Vznik státu proběhl bez krveprolití. Usnadnilo ho mocenské vakuum ve střední Evropě po porážce a rozpadu Rakouska-Uherska a Německa a po revolučních otřesech v Rusku. Vítězné velmoci navíc uznaly nový stát už před jeho vznikem, a to zásluhou zahraničního odboje, jehož čelnými představiteli byli Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš. Klíčem k tomuto uznání byl podle Vojenského historického ústavu boj československých legií za první světové války.[1]