Klášter Na Slovanech, běžně označovaný jako Emauzy, je benediktinské opatství na Novém Městě pražském. Na jeho místě stál podle svatováclavské tradice již dříve kostel, který náležel Vyšehradské kapitule a který měl podle pověsti založit a navštěvovat svatý Václav. Ve 13. století sloužil jako farní kostel.[1]
Založení a stavba
Karel IV. získal povolení k založení kláštera se slovanskou liturgií od papeže Klementa VI., svého bývalého vychovatele z Paříže. Zakládací listinu kláštera slovanských benediktinů vydal 21. listopadu 1347 v Norimberku.[1]
Do Prahy přišli v roce 1348 slovanští benediktini užívající hlaholské písmo z kláštera svatého Kosmy a Damiána na kopci Ćokovac nad rybářskou osadou Tkon na ostrově Pašman u Biogradu. Svůj nový klášter postavili při kostele zasvěceném týmž svatým, Kosmovi a Damiánovi.[1]
Na velikonoční pondělí 29. března 1372 byl posvěcen opatský kostel Panny Marie, svatého Jeronýma a slovanských patronů, totiž svatých Cyrila, Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. Podle zdroje šlo tehdy o největší kostel v Praze. Posvěcení se konalo za přítomnosti císaře Karla IV. a řady zahraničních arcibiskupů, biskupů a knížat, papež na obřad poslal svého legáta.[1]
V noci z 11. prosince 1378 byla v kostele vystavena rakev s tělem zesnulého zakladatele kláštera, císaře Karla IV.[1]
Husitské období a raný novověk
Dne 14. října 1419 byl klášter ušetřen zničení husity. V následujících letech v něm sídlila správa konzistoře pod obojí a došlo zde k jedinému pokusu o utrakvistický řeholní život.[1]
V roce 1593 se klášter opět stal katolickým. Dne 19. května 1635 rozhodl císař Ferdinand III. o předání kláštera montserratským benediktinům. Dosavadní malá česká komunita odešla na Staré Město ke kostelu svatého Mikuláše, kde zůstala až do zrušení tamního kláštera Josefem II.[1]
Beuronská kongregace a 20. století
V roce 1880 přebrali klášter na pozvání arcibiskupa Bedřicha kardinála Schwarzenberga benediktini nově vzniklé beuronské kongregace, kteří byli vyhnáni ze svého kláštera svatého Martina v Beuronu. Stalo se tak o svátku svatého Josefa a opatem se stal Maurus Wolter.[1]
Mezi lety 1880 a 1885 byly Emauzy mateřským klášterem beuronské kongregace. V roce 1885 byl emauzským opatem zvolen Benedikt Sauter a roku 1887 benediktini získali zpět Beuron.[1]
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla část komunity donucena z Emauz odejít, což přispělo ke vzniku nových benediktinských klášterů v Neresheimu a v Krzeszowě-Grussau.[1]
V roce 1925 se opatem stal Arnošt Vykoukal. V meziválečném období se v klášteře konaly liturgické týdny a páter Metod Klement zde založil sdružení ministrantů Legio angelica, které bylo silně ovlivněno skautingem.[1]
Opat Arnošt Vykoukal prosazoval myšlenku vzniku slovanské benediktinské konfederace, neboť mužské benediktinské kláštery ve slovanských zemích tehdy existovaly pouze v Čechách a na Moravě. Z Emauz byl v roce 1924 obnoven klášter v Lubińu. V roce 1931 byl opat Arnošt ustanoven apoštolským vizitátorem klášterů benediktinek v Polsku. Klášter vynaložil velké úsilí na odkoupení kláštera na Sázavě.[1]
Snahu emauzských benediktinů o návrat k původní myšlence slovanské liturgie podpořil dekret posvátné kongregace obřadů z 21. května 1920, který dovolil sloužit latinský ritus staroslověnsky na určitých místech, mezi nimi na Velehradě, na Sázavě, na Vyšehradě, v Emauzích, v katedrále svatého Víta, u svatého Jiří, ve Staré Boleslavi a na Svaté Hoře, a to o určitých svátcích. Papež Pius XI. vydal v této souvislosti další dokument dne 21. března 1924.[1]
Kostelík sv. Kosmy a Damiána ve 20. a 21. století
Mezi dvěma světovými válkami byla z Emauz připravována obnova kláštera na původním místě na ostrově Pašman, odkud slovanští benediktini v roce 1348 přišli. V témže období byl zdejší kostelík svatého Kosmy a Damiána upraven pro byzantskou liturgii.[1]
Po roce 1989 byl kostelík znovu opraven. Od 13. července 2000 se v něm opět konají bohoslužby, které zajišťuje Řecko-katolický exarchát.[1]