Jaroslav Seifert byl český básník, jehož vztah ke komunistickému hnutí a později k normalizačnímu režimu prošel zásadním vývojem. V roce 1929 byl vyloučen z Komunistické strany Československa kvůli nesouhlasu s vedením Klementa Gottwalda [1]. V roce 1977 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 [1].
Nobelova cena a reakce režimu
Na přelomu září a října 1984 dorazila do Československa zpráva o udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi [1]. Od roku 1959, kdy Nobelovu cenu obdržel chemik Jaroslav Heyrovský, uplynulo čtvrt století [1]. Komunistický režim reagoval na ocenění, které obdržel Seifert, podle Českého rozhlasu „velmi chladnou zdvořilostí“ [1]. Deník Rudé právo informoval o úspěchu básníka nejprve desetiřádkovou zprávou na sedmé straně v rubrice zahraničního zpravodajství, vedle článků o jiných tématech [1]. Teprve později noviny začaly tisknout oficiální gratulace a připomínat Seifertovu tvorbu a život [1]. Režim při těchto příležitostech opakovaně zdůrazňoval Seifertovu dřívější levicovou tvorbu a jeho poezii prezentoval jako mírovou, aniž by se zmiňoval o tom, že básníkovi šlo především o svobodu vyjadřování [1].
Postoj k vězněným spisovatelům
V dubnu 1956 vystoupil Seifert na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde se veřejně zastal spisovatelů vězněných komunistickým režimem [1]. Sjezdu se tehdy účastnil i prezident Antonín Zápotocký [1]. Ve svém projevu Seifert pronesl větu: „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže!“ [1] Projev zakončil požadavkem, aby byli umlčení spisovatelé vyzváni ke spolupráci a aby přítomní mysleli na osud svých uvězněných kolegů [1].
Dochované záznamy
Podle Českého rozhlasu je rozhlasový archiv týkající se Seiferta „skoupý“ podobně jako v případě Jaroslava Heyrovského [1]. Rozhlas odvysílal daleko více pořadů „o něm“ než „s ním“ [1]. Mezi hodnotné dochované materiály patří záznam Seifertova projevu z II. sjezdu Svazu československých spisovatelů z dubna 1956 [1].