.jpg)
Klement Gottwald (23. listopadu 1896 Dědice, okres Vyškov – 14. března 1953 Praha) byl československý komunistický politik, předseda KSČ, předseda vlády a později prezident republiky [1][2].
Původ a mládí
Pocházel z chudé rodiny zemědělské dělnice a narodil se mimo manželství [1][2]. V letech 1908 až 1914 žil u příbuzných ve Vídni, kde se vyučil truhlářem. Od roku 1912 působil ve vídeňském dělnickém tělovýchovném hnutí a v sociálnědemokratické mládeži [1]. Po vyučení pracoval krátce jako truhlářský dělník v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích [1].
Za první světové války byl od roku 1915 vojákem rakousko-uherské armády a bojoval na východní a později na italské frontě. V létě 1918 z armády dezertoval a skrýval se do konce války [1][2]. Po vzniku republiky sloužil dva roky v československé armádě, v lednu 1919 se účastnil bojů na Těšínsku a během jara a léta 1919 bojů proti maďarské Rudé armádě na Slovensku a Podkarpatské Rusi [1][2].
Cesta ke stranickému vedení
V letech 1920 a 1921 pracoval v továrně v Rousínově. Zúčastnil se prosincové generální stávky 1920 a v květnu 1921 založení KSČ [1]. V letech 1921 až 1926 byl stranickým funkcionářem na Slovensku, redigoval tamní komunistické listy a řídil časopis komunistického tělovýchovného hnutí [1]. Od roku 1925 byl členem ústředního výboru a politického byra strany a v letech 1926 až 1929 pracoval v pražském ústředním sekretariátu [1][2].
Jeho stoupenci kolem sekretariátu v pražském Karlíně dostali označení „karlínští kluci“. Na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 se tato skupina dostala do vedení strany a Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem [2]. Téhož roku se stal poslancem Národního shromáždění. Od roku 1928 do roku 1943 byl členem exekutivy Komunistické internacionály [1][2].
Třicátá léta a válka
V první polovině třicátých let vedl podle Úřadu vlády radikálně levicovou politiku v souladu s linií Kominterny [1]. Kancelář prezidenta republiky uvádí, že tehdy on i jeho nejbližší považovali československý stát za výsledek první světové války a versailleského systému [2]. V roce 1934 byl na něj vydán zatykač a v srpnu téhož roku odešel do Sovětského svazu, kde se podílel na přípravě VII. kongresu Komunistické internacionály v roce 1935 a byl zvolen tajemníkem její exekutivy [1]. V únoru 1936 se vrátil do Československa. Na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936 prosadil program široké lidové fronty na obranu republiky proti nacistické agresi [1].
V září a říjnu 1938 patřil mezi hlavní představitele opozice proti přijetí mnichovského diktátu [1][2]. Úřad vlády uvádí, že 9. listopadu 1938 odjel do Moskvy, odkud řídil zahraniční vedení KSČ až do osvobození. Stál v čele moskevského střediska československého zahraničního odboje, které existovalo vedle londýnského [1]. V prosinci 1943 jednal v Moskvě s prezidentem Edvardem Benešem o politickém uspořádání po válce a v březnu 1945 se podílel na vypracování Košického vládního programu [1].
Poválečné funkce
Dne 4. dubna 1945 byl jmenován náměstkem předsedy první vlády Národní fronty a zvolen předsedou Národní fronty. V letech 1945 až 1948 byl poslancem. Od roku 1945 až do své smrti stál v čele KSČ [1]. Po vítězství komunistů ve volbách 1946 byl 2. července 1946 jmenován předsedou vlády. Tuto funkci zastával do 25. února 1948 a poté znovu od 25. února do 14. června 1948 [1]. Kancelář prezidenta republiky ho řadí mezi československé prezidenty [2].