.JPG)
Zámek Valtice stojí ve městě Valtice v Jihomoravském kraji. Vyrostl z původního opevněného sídla, které je doloženo před rokem 1193, a téměř šest set let patřil rodu Liechtensteinů. Dnes jej spravuje Národní památkový ústav jako státní zámek.[1]
Valtice a jejich zařazení
Valtice, německy Feldsberg, byly do konce první světové války součástí Dolního Rakouska. K Československé republice byly připojeny mírovou smlouvou uzavřenou 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye. Smlouva nabyla účinnosti 9. srpna 1920 a československá moc převzala Valtice 31. července 1920.[1]
Středověký hrad
První písemná zmínka o Valticích, tehdy psaných Veldesperch, je z 10. ledna 1193. Císař Jindřich VI. tehdy v Řezně listinou potvrdil jejich směnu mezi pasovským biskupem Wolfgerem a Wichardem ze Seefeldu. Opevněný objekt zde stál již dříve, pravděpodobně s hliněnými a dřevěnými valy a možná se zděným obytným jádrem. Seefeldové patřili k předním ministeriálům rakouských vévodů a dědičně zastávali úřad vrchních stolníků.[1]
Wichardův syn Kadold zřejmě přestavěl hrad do pozdně románské podoby, pravděpodobně jej opatřil polygonální věží a učinil z něj místo rytířských turnajů. Usuzuje se tak z toho, že o valtickém rytířském klání v první polovině třináctého století píše minnesänger Ulrich von Liechtenstein. Posledním mužským potomkem Seefeldů byl Albero z Feldsbergu, souputník Přemysla Otakara II.[1]
Před jihozápadní branou města byl založen minoritský klášter, zničený v době husitských válek, později obnovený františkány z podnětu Jana Kapistrána a v roce 1529 vážně poškozený tureckým nájezdem. Za reformace byl opuštěn a postupně rozebrán. Důležitou úlohu v dalším období měl konvent milosrdných bratří.[1]
Liechtensteinové a přestavby
Na počátku čtrnáctého století patřily Valtice Rauhensteinům a Kuenringům, kteří svůj podíl prodali Pottendorfům. V letech 1387 až 1391 panství sjednotili Liechtensteinové a drželi je až do konfiskace v roce 1945.[1] Obnovu a prosperitu přinesl Hartman I. z Liechtensteinu (1506–1540). Silným podnětem pro rozvoj zámku byla ztráta rodového majetku v Mikulově v roce 1560. Na hrad navázala čtyřkřídlá renesanční budova s arkádovou lodžií, jejíž podobu známe jen z několika kreseb. Část stavby se zachovala v základech jihozápadního křídla, kde smíšené zdivo dosahuje tloušťky okolo dvou a půl metru.[1]
Karel I. z Liechtensteinu (narozen 1569, vládl 1595–1627) sídlo dále opevňoval, zřejmě kvůli hrozbě tureckého nebezpečí. V roce 1599 konvertoval od protestantství ke katolicismu, stal se nejvyšším císařovým hofmistrem a později českým místokrálem. Roku 1608 získal knížecí titul a roku 1614 titul vévody opavského. Po bitvě na Bílé hoře významně rozšířil rodové državy. Až do jeho smrti probíhala rozsáhlá přestavba zámku, na níž se ve dvacátých letech sedmnáctého století podíleli císařský architekt Giovanni Battista Carlone a Giovanni Mario Filippi.[1]