Slavonice leží na pomezí tří historických zemí, Čech, Moravy a Rakouska. Do roku 1960 patřily k jihozápadní Moravě, po správní reformě byly přičleněny k Jihočeskému kraji. Městskou památkovou rezervací byly vyhlášeny roku 1961.[2]
Dějiny
První zmínka o pohraniční osadě pochází z roku 1260, městem lze mluvit od roku 1277, kdy panovník Přemysl Otakar II. posiloval pohraniční centra. Obyvatelstvo tvořili od 12. století převážně němečtí kolonisté. Od 13. století patřilo město pánům z Hradce, patřícím k větvi Vítkovců.[1][2] V roce 1423 je neúspěšně dobývala husitská vojska Jana Hvězdy z Vícemilic.[1]
V 16. století přišel rozkvět. Od roku 1560 byly Slavonice sídlem poštovního úřadu na trase Vídeň – Praha, což podpořilo obchod. Silný patriciát způsobil stavební rozvoj a přestavbu všech domů na obou náměstích; renesanční ráz města se dochoval.[1][2] V roce 1575 mělo město 156 měšťanských domů, z toho 28 na předměstí. Po třicetileté válce, po roce 1624, bylo ze 164 domů 73 pustých nebo vypálených. V letech 1680–1681 město postihl mor a v roce 1750 velký požár.[1][2] Koncem 18. století se hlavní česko-rakouská obchodní trasa soustředila na Znojmo a Jihlavu a Slavonice zůstaly na periferii.[1]
Od poloviny 19. století patřily pod okresní hejtmanství v Dačicích; v roce 1911 zde vznikl soudní okres Slavonice s 27 obcemi. Koncem 19. století vznikla silná židovská komunita, která se stala hnací silou textilního průmyslu. Většinu obyvatel tvořili Němci. Po vzniku Československa v roce 1918 byla neúspěšná snaha o připojení k Rakousku. Počátkem října 1938 byly po mnichovském diktátu Slavonice zabrány a připojeny k landrátu Waidhofen an der Thaya.[1]
Po druhé světové válce proběhl odsun německého obyvatelstva, nejprve v květnu a červnu 1945 neřízeně, v roce 1946 oficiálně. Přišli noví čeští osídlenci z blízkých měst a vesnic. Po únoru 1948 a uzavření hranic zůstalo město asi čtyřicet let v izolaci, nový vývoj umožnil až rok 1989.[1][2]
Pamětihodnosti
Obě náměstí vznikla středověkou zástavbou měšťanských domů na dlouhých parcelách s úzkými dvory. Mezi nimi stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie s městskou věží, postavenou v letech 1503–1549. Kostel je trojlodní bazilika budovaná od poloviny 14. století do roku 1521. Od konce 15. století vzniklo v okolí mnoho rybníků.[2]
Web města cituje architekta Davida Vávru, podle něhož je největší předností města zastavený čas, jehož důsledky jsou zároveň jeho největší slabinou.[2]