Zámek Lysice je barokní stavba na místě renesanční vodní tvrze v Jihomoravském kraji, která byla upravována ještě na počátku 19. století. Podle stránek Národního památkového ústavu vyniká bohatě zařízenými interiéry a ojedinělou zámeckou zahradou s promenádní kolonádou a krytou pergolou. [1]
Středověk a raný novověk
První nepřímá zmínka o Lysicích pochází z roku 1308 a souvisí s Heraltem z Lysic a Kunštátu. Pánové z Kunštátu drželi Lysice ve třech větvích. Lysická větev je vlastnila do roku 1451, lestnická do roku 1490, poté patřily Kunštátům usedlým na Polné. V roce 1514 udělil Lysicím výsady Boček z Kunštátu. Ludvík Zajímač z Kunštátu je potom postoupil Vilémovi z Pernštejna, ale Pernštejnové o patnáct let později panství prodali Janu Černičickému z Kácova. V roce 1584 koupil Lysice Hron Březnický z Náchoda, pán luteránského vyznání, a v roce 1606 je v Lysicích doložena i luteránská fara. [1]
Březničtí z Náchoda a Serényiové
Za Jiříka Březnického z Náchoda a zejména za Františka Leopolda, říšského hraběte z Náchoda a Lichtenburku, se držitelé Lysic přizpůsobili pobělohorskému režimu císařů. František Leopold byl radou císaře, komořím a zemským soudcem markrabství moravského a vlastnil kromě dalších statků Lysice jako své sídlo. V roce 1652 vymohl u Ferdinanda III. jejich povýšení na městečko. Před smrtí roku 1660 odkázal Lysice manželce Alžbětě, roku 1675 je získal Jan Arnošt Montrochier a od něho roku 1678 ostřihomský arcibiskup Jiří Szelepcsényi. Po arcibiskupově smrti roku 1686 se vlastníky stali sirotci po Janu Karlovi hraběti Serényim. Jako pán byl od roku 1706 výslovně jmenován Antonín Amatus, zemřelý roku 1738. Serényiové vlastnili panství do roku 1740, kdy přešlo nakrátko na Ditrichštejny. [1]
Piatiové a selské nepokoje
Od roku 1745 patřilo panství Janu Jiřímu z Piati a od roku 1762 Emanuelu z Piati. Za něj vypukly v roce 1774 selské nepokoje, způsobené tvrdými robotními povinnostmi. Spor poddaných o práva udělená roku 1514, potvrzená a rozšířená před rokem 1529 a znovu v roce 1652, neutichl ani po patentu o zrušení nevolnictví z listopadu 1781. V lednu 1783 se sedláci postavili vrchnosti se zbraní a povstání bylo s pomocí povolaného vojska potlačeno. Vůdcové, kteří nepadli v boji, byli dlouhá léta vězněni. [1]
Dubští z Třebomyslic
Roku 1807 vymřeli Piatiové po meči a jedinou dědičkou se stala Antonie, provdaná Dubská. Lysice tak získal její manžel František hrabě Dubský z Třebomyslic, který krátce před smrtí v roce 1812 dosáhl pro sebe i své potomky dědičného hraběcího titulu. Pocházel ze staré předbělohorské šlechty. [1]