Jehuda Liva ben Becalel, nazývaný též Vysoký rabi Löw nebo podle zkratky MaHaRaL, žil v letech 1512–1609. Byl rabínem, talmudistou, astronomem a matematikem a působil převážně v Praze.[1]
Život
Rodina pocházela z Wormsu.[1] Narodil se patrně v Poznani.[2] Po dlouhou dobu byl soukromým učencem v Poznani, od roku 1553 do roku 1573 působil v Mikulově jako zemský rabín. Pak řídil talmudickou školu, která stála tam, kde je dnes Klausová synagoga v Praze.[1] Roku 1592 ho podle všeho přijal císař Rudolf II. k důvěrnému rozhovoru na Hradčanech.[1] Téhož roku se stal vrchním rabínem v Poznani a roku 1597 se do Prahy vrátil jako vrchní rabín. Tam zemřel a jeho hrob se nachází na Starém židovském hřbitově.[1] Pozdější vyprávění uvádějí, že se s císařem sblížil díky společnému zájmu o alchymii a kabalu.[2]
Myšlení
Do několika oblastí tradiční židovské vzdělanosti a tehdejší vědy zasahoval jako renesanční osobnost. Ve svých hebrejských spisech se věnoval výkladu talmudické agady. Dílo obsahuje filozofické prvky, ale sám nebyl čistým filozofem; aristotelskou filozofii odmítal všude, kde její závěry odporovaly judaismu. Velký vliv na něj měla kabala, aniž by užíval její zvláštní terminologii.[1]
Boha chápal jako základ veškerého bytí a Tóru jako výraz nejvyššího božského rozumu, jenž světu dává řád. Člověka viděl jako bytost stvořenou jako mikrokosmos, která se stále vyvíjí. Společnost má podle něj řídit princip míru a všechny národy mají být svobodné, protože útlak jednoho národa druhým odporuje božímu řádu. Totéž platí o Izraeli, jehož vyhnání z původní vlasti nemůže trvat věčně.[1] Jeho etika je blízká chasidismu a bývá považován za jeho předchůdce.[1]
Pedagogické zásady
Navrhl reformu výuky, která připomíná o něco mladší zásady Jana Amose Komenského. Výchova má být logická a jasná, postupovat od jednoduššího ke složitějšímu a brát ohled na schopnosti žáků.[1] Učitel má jít od známého k neznámému, užívat příklady, příběhy a pohádky navazující na zkušenost dětí. Žáci mají látku chápat, nikoli se ji učit zpaměti, výuka má probíhat hravě a motivací žáků má být láska k moudrosti.[2] Jeho učebnice se většinou nedochovaly, protože roku 1689 shořely při požáru pražského ghetta.[2]
Dílo
Zamýšlel napsat šest agadických komentářů k židovským svátkům, které by nesly jména prvních šesti sefir, ale dokončil jen tři: Gvurot ha-Šem (1582) o Pesachu, Tif’eret Jisra’el (1599) o Šavu’ot a Necach Jisra’el (1600) o Tiš’a be-av. K nim se volně řadí studie Or chadaš (1600) o svátku Purim a Ner micva (1600) o Chanuce.[1] Mezi jeho etické spisy patří Derech chajim (1589), komentář k traktátu Pirkej avot, a Netivot olam (1595). Vrcholem jeho díla je Be’er ha-gola (1600), které obhajuje metody midraše. Sepsal také pravidla pro pražský pohřební spolek chevra kadiša.[1]
Žáci a pověst
Mezi jeho významné žáky patřili David Gans, Lipmann Heller a Šabtaj Šeftl ben Akiva Horovic.[1] Dalším generacím byl přesto znám především kvůli legendám o golemovi a dalším pražským pověstem a dnes je označován za pověstného tvůrce Golema.[1][2]