Jaromír Nohavica je písničkář, textař a překladatel, který se narodil 7. června 1953 v Ostravě. Podle jeho vlastních stránek v Ostravě žije a v letech 1978 až 1999 bydlel v Českém Těšíně.[1]
Studium a první kroky
Ve svém rodišti vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu, poté střední knihovnickou školu v Brně. Studium na ostravské Vysoké škole báňské nedokončil. Vystřídal několik zaměstnání, mimo jiné byl dělníkem a knihovníkem, a od roku 1981 je umělcem na volné noze, který z toho žije. Hudbě se neučil ve škole: na kytaru, housle, flétny i tahací harmoniku hraje jako samouk.[1]
Nejprve se prosadil jako textař. Své začátky spojil s regionálními skupinami Atlantis (rok 1967) a Noe (rok 1968), psal pro rockovou kapelu Majestic a spolupracoval s ostravským Českým rozhlasem i s předními ostravskými popovými zpěváky Petrem Němcem, Věrou Špinarovou a Marií Rottrovou. V roce 1981 vyšel v samizdatu jeho překlad sbírky frašek Piórka polského básníka Jana Sztaudyngera. Zároveň napsal texty k písním Václava Hlavičky pro představení Dundo Maroje aneb Lišák Pomet v Těšínském divadle.[1]
Osmdesátá léta
S vlastním repertoárem poprvé veřejně vystoupil, jak stránky uvádějí, náhodou, na Folkovém kolotoči, který se konal v březnu 1982 v ostravské čtvrti Poruba. Brzy se zařadil mezi nejvýraznější české folkové písničkáře. Na celostátním finále Porty v roce 1983 zvítězil v hlasování diváků o nejvýraznější osobnost. Zaujal mimo jiné písní Pánové nahoře, v níž otevřeně útočí na škodlivost nekontrolované vlády; text převzal od francouzského autora Borise Viana.[1]
Tato píseň i další jeho texty se nelíbily tehdejším cenzorům a jako jiným angažovaným umělcům mu bránili ve volném projevu. Vyvrcholilo to v roce 1985, kdy byl na Portu pozván, ale vystoupit nesměl a musel Plzeň opustit. Stránky upozorňují na paradox: v době, kdy mu nevyšla žádná nahrávka a sdělovací prostředky o něj nejevily zájem, se poprvé v roce 1987 a pak ještě několikrát dostal v anketě Zlatý slavík mezi nejlepších deset. Jeho písně se šířily amatérskými ilegálními nahrávkami i ručními opisy.[1]
Alba
První profilové album Darmoděj se objevilo roku 1988 a sestavilo se ze záznamů koncertů z let 1987 a 1988. Stránky v něm vidí první vrcholné období jeho písničkářské dráhy. V roce 1989 následoval výběr Osmá barva duhy a následující rok titul V tom roce pitomém. Prvním studiovým projektem byl v roce 1993 titul Mikimauzoleum, který se řadí k nejdůležitějším českým písničkářským albům; aranžmá, na svou dobu objevná, připravil Karel Plíhal.[1]
Album Divné století získalo v roce 1996 České gramy za desku roku v kategorii bez zařazení, což byl první úspěch folkové desky v této soutěži. Jde o promyšlené zamyšlení nad koncem století se šansonovými místy a také s ruskými a balkánskými vlivy. Na aranžmá se podíleli Karel Plíhal a Vít Sázavský a Nohavica na něm hraje na helikonku. Touto deskou oslovil širší publikum a začala se o něj zajímat masmédia.[1]
Další tvorba
V letech 1994 až 1995 se věnoval tvorbě pro děti, vzniklo album a kniha Tři čuníci s říkankami a pohádkami. Texty vyšly souborně u nakladatelství Hitbox ve zpěvníku Písně Jaromíra Nohavici. Píše hudbu i slova pro divadelní inscenace v Těšínském divadle, v pražském divadle Na Fidlovačce a v ostravském Divadle Petra Bezruče a jako textař spolupracuje se skupinou Neřež, s Dogou a s Pavlínou Jíšovou.[1]
Na albu Folk Swings, které vydal B-Side Band s producentem Josefem Buchtou, zazněla jeho píseň Plebs Blues v swingovém aranžmá.[2]
Rozhovor z roku 2013
Český rozhlas v prosinci 2013 hostil Nohavicu jako autora, který vystupuje na malých koncertech, s Janáčkovou filharmonií i ve velké sportovní aréně. Zmiňuje, že přebásnil libreta tří Mozartových oper a že je oblíben v Česku i v Polsku. Na otázku, zda se mu daří, odmítl odpovědět a zdůvodnil to tím, že kdo začne mluvit o příliš mnoha úspěších, toho za rohem čeká ďábel. Štěstí je podle něj stav duše, který k člověku přichází jen na chvíli. Psát podle něj dává smysl jen za sebe nebo o sobě a nejhorší na skládání písní je pocit, že dílo lze pokazit.[3]