Československá měnová reforma vstoupila v platnost 1. června 1953 a znamenala soubor vládních opatření, jimiž byl zrušen dosavadní řízený systém zásobování obyvatel a provedena plošná výměna platidel [1]. Podrobně se jí zabývá kniha historika Jakuba Šloufa Praha v červnu 1953: Dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy, kterou v roce 2021 vydal Ústav pro studium totalitních režimů společně s nakladatelstvím Academia [1].
Zrušení lístkového zásobování
Mechanismus řízeného zásobování vznikl za druhé světové války a pokračoval i během poválečné hospodářské obnovy [1]. Od konce čtyřicátých let jej státněsocialistický režim cíleně využíval ke zvýhodňování nebo potlačování některých skupin obyvatelstva [1]. Dělníci v těžkém průmyslu dostávali zvýšené množství poukazů umožňujících nákup zboží na vázaném trhu za státem regulované nízké ceny, zatímco soukromí rolníci byli z tohoto trhu zcela vyloučeni a své potřeby museli pokrývat na volném trhu za podstatně vyšší výdaje [1]. Reforma tuto dvoukolejnost odstranila a zavedla jednotný systém cen, který vznikl jako kompromis mezi cenovými hladinami obou předchozích trhů [1]. Teoreticky se tím otevřela možnost nakupovat zboží v neomezené míře [1].
Výměna platidel
Souběžně se zrušením lístkového systému proběhla plošná výměna platidel [1]. Hotovosti se směňovaly v poměru 5:1 do částky 300 Kč na osobu, nad tuto hranici v nevýhodném poměru 50:1 [1]. Běžné vklady ve finančních ústavech se převáděly ve vícestupňových intervalech, od poměru 5:1 u částek do 5000 Kč až po poměr 30:1 u částek nad 50 000 Kč [1]. Zlikvidovány byly také prostředky pocházející z období protektorátu a předchozích režimů, takzvané vázané vklady, které byly z důvodu finanční stability zablokovány už v roce 1945 [1]. Reforma tímto způsobem zásadně redukovala úspory obyvatelstva [1].
Výklad a skutečné dopady
Vláda opatření vysvětlovala jako dokončení ekonomické likvidace buržoazie, politicky poražené v únoru 1948 [1]. Podle historika Jakuba Šloufa však ve skutečnosti postupovala podle majetkového, nikoli třídního klíče, takže nejvíce postihla movitější vrstvy společnosti bez ohledu na způsob, jakým si úspory vytvořily [1]. Vláda podle něj podcenila, že nadprůměrné úspory měla nejen bývalá buržoazie, ale i řada průmyslových dělníků a komunistů, kteří si je v poválečném období naspořili prostřednictvím ideologicky preferované „budovatelské práce“ a četných přesčasů [1]. Šlouf uvádí, že někteří zaměstnanci podniku ČKD Stalingrad při reformě vyměňovali hotovosti přesahující 190 tisíc Kčs [1].
Reakce v ČKD Stalingrad
Snímky dochované v Národním archivu ve fondu Kancelář 1. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného zachycují demonstraci proti měnové reformě v pražském podniku ČKD Stalingrad a průvod zaměstnanců tehdejší Fučíkovou ulicí [1].