Univerzita Palackého v Olomouci je vysoká škola sídlící v Olomouci. Podle stránek univerzity jde o druhou nejstarší univerzitu v České republice.[1]
Počátky a první zánik
Tradice školy sahá do roku 1573. Tehdy původně jezuitská kolej získala všechna práva jako ostatní evropské univerzity. Udělil je císař Maxmilián II. Zpočátku měla škola dvě fakulty, věnované svobodným uměním a teologii.[1] Výuka začala o tři roky později. Přednášky z filozofie tehdy, v roce 1576, zahájil Angličan George Warr. Ve stejném roce se konal první zápis do univerzitní matriky. Podle univerzity její vliv směřoval z Moravy i Slezska do Polska a Uher, přes rakouské země pak do Německa. Dosáhl rovněž do Skandinávie a východní Evropy.[1]
V době stavovského povstání byl z Moravy vykázán jezuitský řád a olomoucká univerzita na čas zanikla. Obnovena byla v roce 1621 po potlačení povstání.[1]
Třicetiletá válka a baroko
Za třicetileté války bylo město osm let obsazeno švédskými vojsky generála Torstensona a vypleněno. Univerzita přišla o bohatou knihovnu. Olomoucký kolektář, kodex z roku 1142 vzniklý ve skriptoriu biskupa Jindřicha Zdíka, se tak dostal do Královské knihovny ve Stockholmu. Studentem univerzity byl také vojevůdce Albrecht z Valdštejna.[1]
Po odchodu Švédů zažila univerzita největší rozkvět. Jezuité vybudovali novou budovu koleje, dva konvikty, školní budovu, chrám Panny Marie Sněžné a seminář svatého Františka. Pěstovala se matematika, fyzika, kartografie a hebrejistika. S univerzitou jsou spojena jména jezuitského matematika Jakuba Kresy a také Gregora Mendela, zakladatele genetiky. Spojuje se s ní i astronom Karel Slavíček, jenž sloužil u dvora čínského císaře. Výuku astronomie zajišťovali jezuité, a to Valentin Stansel a také Jan Zimmermann.[1]
Proměny v 18. a 19. století
Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 přešla škola pod státní správu. Dne 24. května 1778 byla moravská univerzita přemístěna do Brna, avšak 12. září 1782 ji dekret císaře Josefa II. přeložil zpět do Olomouce. Zde byla snížena na tříleté lyceum, protože císař nechal univerzity jen ve Vídni, ve Lvově a v Praze. Zvláštní součástí studia se stal lékařsko-chirurgický obor, určený ranhojičům a porodním asistentkám.[1]
V roce 1827 prosadil olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan povýšení lycea na Františkovu univerzitu. Měla fakulty filozofickou, teologickou a právnickou, k nim přistupovalo medicínsko-chirurgické studium. Roku 1851 byla kvůli nástupu neoabsolutismu a úbytku studentů uzavřena filozofická fakulta a na začátku studijního roku 1855 až 1856 i právnická fakulta.[1]