Koněpruské jeskyně jsou krasový jeskynní systém v jihozápadní části Českého krasu, v Karlštejnské pahorkatině, ve vrchu Zlatý kůň.[1][2] Podle Správy jeskyní České republiky patří mezi jeskyně vzniklé činností vody v rozpustných horninách, u nás převážně ve vápencích.[2]
Český kras
Český kras leží mezi Prahou a Zdicemi v centrální části Barrandienu na ploše okolo 144 km². Tvoří jej prvohorní usazeniny silurského a devonského stáří, nesouvislý pás převážně vápencových hornin dlouhý asi 32 km a široký až 8 km. Nadmořská výška se pohybuje od 209 m n. m. u hladiny Berounky u Karlštejna po 498,9 m n. m. na vrchu Bacín. V Českém krasu je evidováno asi 680 jeskyní, od slují po složité propasťovité systémy, a mnohé z nich jsou archeologickými nalezišti. Od roku 1972 je oblast chráněnou krajinnou oblastí o rozloze 12 823 ha.[2]
Vznik jeskyní
Představy o vzniku jeskyní se různí. Shoda panuje v tom, že jde o jeskyně staré minimálně desítky milionů let, vyvíjející se nejméně od třetihor. Prvotní svislé dutiny, na jejichž vzniku se mohly podílet i termální vody z hlubin, byly podle správy postupně přetvářeny vodou atmosférickou v závislosti na zahlubování říční sítě. Vyšší patra jsou starší, spodní nejmladší. Dnešní podobu prostor vytvořila převážně koroze, na mnoha místech i řícení vápencových lavic a velké množství sedimentárních výplní, tedy jeskynních hlín a jílů. Části jeskyní byly v průběhu vývoje zaplavovány vodou, zaplňovány sedimenty a znovu vyprazdňovány.[2]
Jeskyně mají tři známá patra. Nejvýše položené, nejmenší a zřejmě nejstarší patro, Mincovna, vzniklo v barevných suchomastských vápencích, jeho vysoké chodby oválného průřezu se vytvořily na svislých tektonických poruchách. Nejrozsáhlejší střední patro s širokými chodbami a rozlehlými síněmi sleduje rozhraní mezi koněpruskými vápenci v podloží a suchomastskými v nadloží. Mírný úklon tohoto rozhraní způsobil úklon celého patra k severu a rozsáhlé řícení stropů v jižních částech systému. Spodní patro je méně rozsáhlé, jeho chodby sledují svislé zlomy v masivních koněpruských vápencích, a jsou proto většinou úzké a vysoké. Všechna patra spojují svislé komíny nebo propasti. Průzkumné sondy ukázaly, že větší část systému je zaplněna sedimenty a dnešní volné prostory jsou jen zlomkem dutin, které v masivu Zlatého koně vznikly.[2]
Nálezy z pravěku
Mocné hlinité výplně jeskyní uchovaly doklady prehistorického života na Zlatém koni. Nejstarší datované kosti pocházejí z nejstaršího období čtvrtohor, před asi 1,5 milionu let, a byly nalezeny v Proškově dómu. Patří převážně netopýrům, hrabošům, plchům a dalším hlodavcům a dokládají život v teplém období. O málo mladší jsou kostry medvědů druhu Ursus deningeri s drobnou faunou.[1]
Nejvíce kosterních nálezů pochází z povrchu suťového kužele pod komíny v Proškově a Pustém dómu a pochází z poslední doby ledové a staršího holocénu. Převažují kosti velkých obratlovců, například nosorožce srstnatého, koní, jelenů, vlků, kamzíků, kozorožců a jeskynních hyen. Jeskyně byly tehdy otevřeny k povrchu komíny, do nichž zvířata padala, a některé druhy se v jeskyních živily jejich ostatky.[1]
Na hlinách Proškova dómu byly nalezeny také lidské pozůstatky: dolní čelist, zlomky lebky, jařmových kostí a žebra a obratle patřily ženě, která žila v oblasti Českého krasu před více než 45 000 lety. Jde o ostatky jednoho z nejstarších známých lidí moderního typu v Eurasii. Pohřebními milodary byly patrně tři kamenné nástroje, provrtaná ulita mořského mlže a úštěp kosti s vrubem. Hrob se patrně nacházel ve vyšší části komína a později se propadl do jeskyní.[1]
Dějiny poznání
Koněpruské jeskyně byly známé už v 15. století. Podle jedné pověsti sestoupil pasáček do díry, kde uviděl loupežníka počítajícího peníze. Dostal od něj hrst mincí, ale tajemství prozradil ve vsi, a když se vesničané vydali na kopec, díra nebyla k nalezení. Po objevu svrchního patra se ukázalo, že pověst měla racionální jádro.[1]
Nejstarší písemná zpráva je z knihy Versuch einer Naturgeschichte Böhmens z roku 1822 od Laurenze Alberta Dlaska a ukazuje, že prostory, které koněpruští dělníci postupně objevili v roce 1950, byly známy už na počátku 19. století.[1] Prvních průzkumů se účastnili lomaři, kteří spolupracovali s J. Petrbokem, a vědečtí pracovníci. Po nehodě v Letošníkově propasti správa lomu jeskyně uzavřela a povolila přístup jen odborníkům.[1]