Emil Zátopek byl český běžec na dlouhé tratě, narozený v Kopřivnici. Na olympijských hrách získal celkem čtyři zlaté a jednu stříbrnou medaili a během kariéry překonal 18 světových rekordů.[1]
Sportovní kariéra
K atletice se dostal během studií ve Zlíně, kam ho vychovatel přihlásil na tradiční běh. Zátopek v něm skončil druhý a následně vstoupil do zlínského atletického oddílu.[1]
V roce 1944 poprvé překonal československý rekord. O dva roky později na mistrovství Evropy v Oslu obsadil při svém debutu na velké mezinárodní akci páté místo na 5000 metrů.[1]
Na olympijských hrách v Londýně 1948 zvítězil na 10 kilometrů a na poloviční trati získal stříbro, když v závěru závodu zaostal za vítězným Belgičanem Reiffem o necelý metr.[1]
Na mistrovství Evropy v Bruselu v roce 1950 vyhrál oba své závody. V roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách obhájil vítězství na 10 kilometrů, zvítězil i na 5000 metrů a nakonec vyhrál i maraton, ačkoli ho dříve nikdy neběžel. Všechna tři vítězství vybojoval během osmi dnů a ve všech disciplínách zároveň zlepšil olympijský rekord.[1]
Na mistrovství Evropy v Bernu v roce 1954 získal zlato na desítce a bronz na pětce. Na svých posledních olympijských hrách v Melbourne 1956 doběhl v maratonu šestý, přestože se před hrami podrobil operaci kýly. Závodní kariéru ukončil v roce 1958.[1]
Styl a metody tréninku
Zátopek si tréninky upravoval podle vlastních představ, vymýšlel nové metody a běhal velké tréninkové dávky. Zaměřoval se zejména na pětikilometrovou trať, po druhé světové válce přidal i desítku, na které poté sedm let patřil mezi nejlepší na světě. Během závodů byl známý zmučeným výrazem ve tváři, podle zdroje ho jako běžce charakterizovaly i prořídlé vlasy. Přezdívku Lokomotiva dostal pro svůj běžecký styl.[1]
Politické osudy
Jako voják z povolání byl po skončení kariéry komunistickým režimem dosazen do několika politických funkcí. V roce 1968 patřil k nejznámějším zastáncům myšlenek Pražského jara. Během normalizace byl za tyto postoje odvolán ze všech pozic, propuštěn z armády a musel se živit jako pomocný dělník. Později své protirežimní postoje odvolal a až do důchodu pracoval v dokumentačním středisku Československého svazu tělesné výchovy.[1]
Ocenění a odkaz
V roce 1975 mu Mezinárodní výbor pro fair play při UNESCO udělil Cenu Pierre de Coubertina, jako prvnímu československému sportovci. Po roce 1989 byl rehabilitován. U příležitosti stoletého výročí české atletiky byl vyhlášen domácím atletem století a poté i olympionikem století. Zemřel v listopadu 2000 ve věku 78 let. V roce 2012 byl mezi prvními dvanácti osobnostmi uveden do Síně slávy Mezinárodní atletické federace.[1]
Manželství
S manželkou Danou Zátopkovou, olympijskou vítězkou a světovou rekordmankou v hodu oštěpem, vytvořili podle zdroje jeden z nejslavnějších sportovních párů.[1]
Olympijské výsledky
Londýn 1948: 1. místo na 10 000 m, 2. místo na 5000 m. Helsinky 1952: 1. místo na 10 000 m, 1. místo na 5000 m, 1. místo v maratonu. Melbourne 1956: 6. místo v maratonu.[1]