Děčín je město v Ústeckém kraji. Leží v údolí Labe v místě, kde přítoky Ploučnice zprava a Jílovský potok zleva oddělují krajinu Českého středohoří od skalnatých srázů Labských pískovců. Právě tady řeka vstupuje do takzvaného Labského kaňonu. Labe je osou hlavního osídlení, které se rozrůstá do údolí jeho přítoků.[1]
Nejstarší osídlení
Podle města je Děčínská kotlina osídlená v podstatě souvisle od doby laténské. Archeologické nálezy pocházejí z pravého břehu, z oblasti Kvádrberku a okolí Kamenické a Riegrovy ulice, i z levého břehu mezi Rozbělesy a Podmokly. Slovanské osídlení dokládají nálezy ze zámecké skály, ze Starého Města a z Rozběles od 7. století. První písemná zmínka o provincii Děčín, která předpokládá existenci správního sídla, je z roku 993. Osídlení vzniklo u starého labského brodu, přes který vedla obchodní cesta.[1]
Hrad a královské město
Přemyslovské hradiště na zámecké skále vzniklo jako správní středisko ke střežení labské vodní cesty. V první polovině 13. století ho nahradil kamenný hrad. Pod ním, na jižní straně zámecké skály v nízké říční terase, založil Přemysl Otakar II. královské město Děčín. Ve znaku má stříbrného královského lva s parmou. Panství spravované z hradu přešlo postupně na rod Markvarticů, kteří kolonizovali tuto část severních Čech.[1]
Správním centrem svého panství učinil Děčín rod Vartenberků. V první polovině 14. století královské město na jižní straně zámecké skály několikrát postihly ničivé povodně a obyvatelé se přesídlili na severní stranu skály. Vartenberkové tam na vyšší labské terase založili poddanské město, které se rozkládalo na území dnešního okolí Masarykova náměstí. Přešly na ně název a znak města i privilegia týkající se labského obchodu, říční dopravy a rybolovu.[1]
Od středověku k třicetileté válce
V první polovině 15. století město několikrát zasáhly požáry v souvislosti s tažením husitů a s válkami Vartenberků s Lužickým Šestiměstím.[1] Během 16. a 17. století panství několikrát změnilo majitele. Po Vartenbercích je získali Trčkové z Lípy, poté saský rod Salhausenů a nakonec rytíři z Bünau.[1]
Za jejich vlády se město prudce rozvíjelo díky labskému obchodu, řemeslné výrobě a právu konat výroční trhy. Vznikly řemeslné cechy a město provozovalo cihelnu, vápenku a lomy. Do městské pokladny přispívaly také loděnice, přístaviště a přívozy, které město vlastnilo. Děčínští měšťané se podíleli na obchodu se Saskem i na dálkovém obchodu přes Hamburk do dalších evropských zemí. Požáry zpustošená místa uvnitř hradeb se znovu zaplnila a město se rozrůstalo do předměstí.[1]
Rozvoj zastavilo stavovské povstání a třicetiletá válka, které provázela rekatolizace. Bünauové museli v roce 1628 prodat panství císařskému plukovníku Kryštofu Šimonovi z Thunu. V majetku rodu Thun-Hohenstein zůstalo do roku 1918. Třicetiletá válka, požáry a morové epidemie podle města změnily kvetoucí město v malé nevýznamné městečko.[1]
Další informace o dějinách
Na stránkách města je k dispozici stručný výklad dějin od počátků po současnost, historický průvodce a děčínské pověsti. O místní historii se podle města lze dozvědět také na celoročně přístupném děčínském zámku a v oblastním muzeu.[1]
Chronologie
- — V Děčíně vykolejil 26. září 2026 vagon nákladního vlaku a provoz na železničním koridoru směrem k hranici se zastavil. → iROZHLAS iDNES.cz