Břevnovský klášter v Praze-Břevnově je podle stránek správy kláštera nejstarší mužský klášter v Čechách. Zakladateli byli roku 993 pražský biskup sv. Vojtěch a kníže Boleslav II.[1] Barokní areál z 18. století má status národní kulturní památky. Papež Jan Pavel II. klášter roku 1993 povýšil na arciopatství.[1]
Založení
Sv. Vojtěch se inspiroval benediktinskými kláštery, v nichž pobýval v Itálii, a z dolnobavorského Niederaltaichu přivedl do Čech první mnišskou komunitu. Legenda klade založení k prameni Brusnice. Sv. Vojtěch tam prý odstranil trám, který zvířatům bránil v pití, a podle toho dostal Břevnov jméno.[1] Klášter se stal střediskem duchovního života, vzdělanosti a hospodářství.[1]
Románský klášter v 11. století
První mniši obývali pravděpodobně jednoduché dřevěné stavby. Za opata Meginharda (1035/43–1089) je s podporou knížete Břetislava I. nahradily kamenné. Od poloviny 11. století tvořil areál trojlodní románský bazilikální kostel s východní kryptou a nad ní chórem. Klauzura ležela severně od kostela a jižně od něj asi stálo obydlí opata a provozní stavby.[2] Východní závěr kostela s kryptou vznikl nejpozději do roku 1045, kdy mniši pohřbili v chrámu tělo svého bratra z Niederalteichu a pozdějšího poustevníka sv. Vintíře.[2]
Po husitských válkách a při barokních stavbách se z románské a gotické architektury dochovalo málo. Nová výstavba v 18. století výrazně upravila terén, zejména vyrovnáním staveniště, a barokní stavby překryly zbytky starších objektů. Středověkou podobu kláštera proto zjišťují hlavně archeologické výzkumy, které probíhaly koncem padesátých let, v letech 1965–1974 a v devadesátých letech 20. století. Sledovaly trasy rekonstrukčních zásahů, a znalost středověkého kláštera tak zůstává částečná.[2] Vladimír Píša v letech 1964–1965 nalezl základy románské a gotické studnice, hroby pod sakristií a zdivo románské krypty. Krypta z malých opukových kvádrů byla trojlodním sálovým prostorem s východní apsidou a nízkou křížovou klenbou na dvou řadách sloupů.[2]
Barokní přestavba
Nejvýznamnější opat baroka Otmar Zinke (1700–1738) zahájil v roce 1708 novou výstavbu celého kláštera. Stavbu zpočátku vedl Pavel Ignác Bayer, kterého opat propustil. V roce 1709 najal Kryštofa Dientzenhofera a od roku 1716 se na stavbě podílel i Kryštofův syn Kilián Ignác.[3] Výzdobu chrámu a prostor provedli přední umělci doby, mezi malíři Petr Brandl, Jan Petr Molitor, Jan Jakub Steven ze Steinfelsu a Kosmas Damian Asam a mezi sochaři Matěj Václav Jäckel, Karel Josef Hiernle a Richard Jiří Prachner.[3]
Zinke koupil Lehnické Pole v Dolním Slezsku, kde nechal vybudovat další proboštství. Kvůli válkám o rakouské dědictví pak leželo v Prusku. K síti podřízených benediktinských domů patřila také fara v Orlové na Těšínsku. Opatovy snahy o vynětí českých benediktinů z pravomoci pražského arcibiskupa skončily po desítkách let sporu vítězstvím arcibiskupa. Dobu kolem poloviny 18. století přesto stránky arciopatství označují za vrchol rozkvětu komunity.[3]
Války a 19. století
Klášter ležel na hlavní příjezdové cestě k Praze od západu, a proto v každém válečném tažení nesl náklady na ubytování vojska, ošetřování raněných a válečné daně. V letech 1741–1742 jej pustošili Sasové a Francouzi a v roce 1744 v něm byl špitál pruského vojska. Znovu zde byl pruský špitál v roce 1757, kdy poškození vyžadovalo nové vysvěcení klášterního kostela.[3] Obnovou řídili opati Benno II. Löbl (1738–1751) a Bedřich Grundtmann (1752–1772).[3] Za josefinských reforem, které omezovaly počet klášterů, zrušení odvrátil opat Štěpán Rautenstrauch (1773–1785).[3]