Únor 1948 je v československých dějinách označení politické krize, která přerostla v mocenský převrat. Moci se chopila Komunistická strana Československa (KSČ) a vytvořila totalitní režim, který trval do listopadu 1989. Země se zároveň stala pevnou součástí východního bloku řízeného z Moskvy.[1] Dobově se událost označovala jako „Vítězný únor“.[1]
Předchozí vývoj
Podle Vojenského historického ústavu nebyla událost náhodná, ale výsledkem mocenského zápasu politických stran, který začal již v roce 1945. Nejlépe ho zvládla KSČ, která se snažila upevnit svou pozici ve státním aparátu a získat rozhodující vliv v ozbrojených složkách. Ve Sboru národní bezpečnosti si díky komunistickému ministrovi zajistila rozhodující postavení a podobné postavení se snažila vybudovat také v armádě.[1]
Role armády
Armáda byla od května 1945 na základě Košického vládního programu budována jako nadstranická. Politické strany v ní nesměly působit ani zakládat organizace a vojáci mohli politicky jednat jen mimo vojenské objekty a mimo službu. Národní socialisté, lidovci, sociální demokraté i slovenští demokraté tento zákaz dodržovali.[1]
KSČ naproti tomu vytvořila uvnitř armády funkční ilegální systém stranických důvěrníků napojený na své územní orgány. Přinášel jí informace o situaci ve velitelském sboru a o náladách v jednotkách a podával zprávy o činnosti velitelů, kteří nebyli členy strany. Úkoly pro tuto síť zadávali branní sekretáři na úrovni krajů. Nekomunistické strany se podobný systém snažily vytvořit také, jejich síť ale nikdy nezískala takový vliv.[1]
Na podzim 1947 vznikla Ústřední branná komise KSČ. Za armádu v ní zasedli generál Jaroslav Procházka, přednosta Hlavní správy výchovy a osvěty, a plukovník Bedřich Reicin, přednosta 5. oddělení Hlavního štábu, které se zabývalo obranným zpravodajstvím. Komise řídila krajské, okresní a posádkové branné komise a těm podléhala důvěrnická síť, jejíž nejnižší složkou byly trojky rot. Úzce spolupracovaly s Hlavní správou výchovy a osvěty a s 5. oddělením, které komunisté plně ovládali.[1]
Komunisté tak věděli, co se děje ve štábech a u vojsk, a získali určitou kontrolu nad armádou. Jistotu její věrnosti ale neměli. Souviselo to s politickým složením velitelského sboru. Členů KSČ bylo okolo 15 procent a spolu se sympatizanty podle ústavu nepřesáhli 30 procent. Většina oněch 15 procent důstojníků přišla do armády až po květnu 1945, a proto nezastávala vyšší velitelská místa. Na nich působili vojáci, kteří prošli bojem druhé světové války, a důstojníci z doby první republiky.[1]
Počátek vládní krize
Vládní krize začala 13. února 1948. Na zasedání vlády tehdy ministr Prokop Drtina z Československé strany národně socialistické a ministr výživy Václav Majer z Československé sociální demokracie žádali vysvětlení, proč bylo v Praze odvoláno osm obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti. Policie v hlavním městě se tím zcela dostala do rukou komunistů. Vláda proti hlasům ministrů za KSČ přijala usnesení, které ministru vnitra Václavu Noskovi z KSČ ukládalo tyto kádrové změny zastavit.[1]
O čtyři dny později, tedy 17. února, měla vláda projednat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty.[1]