.jpg)
Zámek Jindřichův Hradec stojí na skalnatém ostrohu nad soutokem řeky Nežárky a Hamerského potoka ve stejnojmenném jihočeském městě. Celý areál zabírá plochu zhruba tří a půl hektaru a vznikl postupnou přestavbou staršího opevněného sídla.[1]
Nejstarší osídlení
Na místě dnešního zámku se podle archeologického výzkumu nacházelo slovanské hradiště doložené už od 10. století. Bylo součástí takzvané hradské soustavy, pomocí níž se spravovalo rané české knížectví. Místem procházela obchodní stezka vedoucí z jihu Evropy, která na české území vstupovala takzvanou zemskou branou u hradu Landštejn. Opevněné hradiště nad brodem sloužilo jako středisko chránící obchod i místní výrobu.[1]
Vítkovci a vznik hradu
Stavbu středověkého hradu spojují prameny se jménem Jindřicha Vítkovce, který založil samostatnou větev pánů z Hradce používající erb se zlatou růží v modrém poli. Nejstarší písemná zmínka o hradu pochází z roku 1220, kdy se objevuje pod názvem „Novum castrum“, tedy Nový hrad. V té době vznikla okrouhlá Černá věž i navazující palác a byla zesílena hradba. Stavební vývoj sledoval jak obranné potřeby, tak reprezentační nároky sídla.[1]
Páni z Hradce zastávali od přelomu 12. a 13. století významné funkce u českého knížecího a později královského dvora a ovlivňovali dění v regionu po několik generací. Starý palác u Černé věže postupně rostl ve více stavebních etapách, přičemž svou dnešní podobu získal při pozdně gotické úpravě na přelomu 15. a 16. století. Druhý gotický palác stával v místech dnešního Španělského křídla.[1]
Renesanční přestavba
Od počátku 16. století probíhala postupná, od poloviny století pak intenzivní přeměna starého hradu na renesanční sídlo. Na podobě se podíleli italští stavitelé Antonio Ericer, Baltazar Maggi a Giovanni Maria Faconi. Na třetím nádvoří tak vzniklo Adamovo stavení a naproti němu Španělské křídlo, propojené rozlehlými arkádami. V menší zahradě byl postaven hudební pavilon zvaný Rondel, který podle historie zámku uzavřel hlavní stavební etapu areálu. Pozdější úpravy měly už jen dílčí ráz a renesanční vzhled zámku v podstatě nezměnily.[1]
Rod pánů z Hradce vymřel po meči smrtí Jáchyma Oldřicha z Hradce v roce 1604.[1]
Slavatové z Chlumu a Košumberka
V roce 1602 se s poslední příslušnicí rodu, Lucií Otýlií z Hradce, oženil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Po smrti jejího bratra Jáchyma Oldřicha v roce 1604 se stal dědicem celého panství a nositelem titulu „vladař domu hradeckého“. V českých dějinách je znám především jako královský místodržící, kterého roku 1618 vyhodili z okna Pražského hradu při takzvané druhé pražské defenestraci. Za devadesát let, po něž zámek vlastnil rod Slavatů, nedošlo k žádným zásadním stavebním změnám.[1]
Správa památky
Areál hradu a zámku v Jindřichově Hradci dnes spravuje Národní památkový ústav, který na svých stránkách vede jeho historii od nejstaršího osídlení po období Slavatů.[1]