Vyšebrodský klášter

Vyšebrodský klášter v jižních Čechách založil roku 1259 šlechtic Vok z rodu Vítkovců na svém novém rodovém panství. Podle webu opatství klášter přes peripetie osudu žije dodnes a dokládá kontinuitu úsilí českých cisterciáků od středověku až po současnost.[1]

Místo v dějinách cisterciáků v Čechách

Cisterciáci se do českých zemí dostali ve 12. století i díky olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi, který u nás podporoval především premonstráty, ale přispěl i k šíření pověsti cisterciáků. První cisterciácké fundace vznikly v Sedlci (1142), Plasích (1144), Pomuku (1145) a Mnichově Hradišti (1145), později ve Svatém Poli (1180), Oseku (1196) a Velehradě (1204). Všechny české cisterciácké kláštery byly založeny v rámci větve Morimond, většinou přes klášter Ebrach. První generace řeholníků pocházely převážně z německých zemí nebo mluvily německy.[1]

První polovina 13. století nepřinesla žádný nový cisterciácký klášter, ač zakladatelské pokusy existovaly. Zdařil se teprve počin Voka z Rožmberka, kterým vznikl Vyšší Brod.[1]

Patronát Rožmberků

Kláštery v českých zemích byly zapojeny do feudálních vztahů a byly až na výjimky závislé na šlechtickém zakladateli; cisterciáci zde nezískali vynětí z biskupské pravomoci ani hospodářskou autonomii jako na západě Evropy. Web opatství proto nazývá dějiny kláštera do roku 1611 obdobím „za Rožmberků“.[2]

Rožmberkové byli jednou z větví Vítkovců. Podle textu nevynikali územím ani vojenskou mocí, ale pevným systémem nástupnictví a správy majetku, díky němuž mezi nimi nedocházelo k vnitřním sporům. Čtyřikrát se pokusili o český královský trůn: po smrti Přemysla Otakara II. v roce 1278, na začátku 14. století po vymření Přemyslovců, kdy byl kandidátem Petr I. z Rožmberka vychovaný ve vyšebrodském klášteře, a po vymření Lucemburků v roce 1436, kdy Oldřich II. z Rožmberka v roce 1456 ustoupil z finančních důvodů. Trůn v roce 1310 získali Lucemburkové.[2]