Sázavský klášter je benediktinský klášter na řece Sázavě ve Středočeském kraji. Národní památkový ústav jej označuje za třetí nejstarší mužský klášter v Čechách.[1]
Počátky
Na začátku 11. století se v jeskyni nad řekou usadil poustevník Prokop, který kolem sebe shromáždil komunitu poustevníků. Kolem roku 1032 se díky knížatům Oldřichovi a Břetislavovi změnila v benediktinský klášter. Po celé 11. století se v něm konala slovanská liturgie, čímž navázal na dědictví svatých Cyrila a Metoděje. Slovanští benediktini zde vytvořili řadu slovanských písemných památek.[1] Opat Prokop zemřel 25. března 1053 a byl pohřben v dřevěném chrámu, který se svými druhy vystavěl.[1]
Vyhnání a návrat slovanských mnichů
V roce 1055 byli za knížete Spytihněva II. Prokopovi žáci vyhnáni a šest let strávili v baziliánském klášteře ve Visegrádu v Uhrách. Roku 1061 je do Sázavy povolal kníže Vratislav, pozdější první český král, a nastalo období kontaktů s mnichy z Kyjevské Pečerské lávry. Sázava se stala křižovatkou západního a východního křesťanství.[1] Okolo roku 1070 byl zasvěcen první kamenný kostel sv. Kříže. Jeho archeologické základy objevila v 70. letech 20. století archeoložka Květa Reichertová a jsou k vidění na severní zahradě areálu.[1]
Opat Božetěch, který byl podle textu i umělcem, začal koncem 11. století přestavovat dřevěný kostel v románskou baziliku. V roce 1095 vysvětil její kněžiště pražský biskup Kosmas a do oltáře byly vloženy ostatky Borise a Gleba. V prosinci 1096 byli slovanští mniši za knížete Břetislava II. vyhnáni podruhé a slovanské písemnosti byly ničeny.[1]
Latinští benediktini
Začátkem roku 1097 klášter osadili latinští benediktini z Břevnova v čele s opatem Dědhardem (1097 až 1133). Za opatů Silvestra (1134 až 1161) a Reginarda z Met (od 1162) byla dostavěna románská bazilika i ostatní budovy. Vznikla také kronika, známá jako Letopis Mnicha Sázavského, která zaznamenává události do roku 1177.[1]