Pražské povstání bylo vystoupení českého domácího odboje proti německým okupantům, které vypuklo v Praze 5. května 1945. Podle Vojenského historického ústavu šlo o nejmasovější vystoupení českého domácího odboje.[2] Boje trvaly od 5. do 9. května a skončily příchodem sovětských jednotek na okraj města.[2]
Příprava
Situace na frontách vedla v dubnu 1945 pražské odbojové proudy k naléhavým poradám o posledním vystoupení proti okupantům. Plánování komplikoval nedostatek zbraní, chybějící spojení se spojeneckými štáby a velmi málo styků ilegální České národní rady s vojenským odbojem, který vedly skupiny Alex a Bartoš. Nejasné zůstávalo, kdy vydat povel k povstání a kdo za něj převezme odpovědnost.[1]
Ve dnech 25.–26. dubna 1945 došlo k rámcové dohodě. Divizní generál František Hrabčík měl připravit nové uspořádání ministerstva národní obrany. Vojenské akce v Praze měli v případě povstání vést Karel Kutlvašr, brigádní generál, a podplukovník František Bürger ze skupiny Bartoš. Celý vojenský odboj v Čechách měl řídit generál Alex. Dohoda ale platila jen tehdy, pokud Alex osobně přijede do Prahy.[1] Generál František Slunečko, označovaný Alex, se před gestapem skrýval od 2. prosince 1939 a na podzim 1944 velel oblasti Sever.[1]
V neděli 29. dubna 1945 přišel k Vítězslavu Holasovi do Březiny u Mnichova Hradiště spojka z Prahy, evangelický farář Bohumil Radechovský, a oznámil, že jede pro generála. Slunečko odjel v pondělí 30. dubna s Radechovským na nákladním autě firmy Faitl & Bergman, které řídil Oldřich Bergman. V Praze byl už v sedm hodin ráno v karlínském bytě Raimunda Mrázka. V deset hodin se v Poříčí č. 36, v kanceláři Dunajské paroplavební společnosti, poprvé sešel s příslušníky svého nového štábu.[1]
Průběh
Od 4. května se odstraňovaly německé nápisy. Signálem konce německé nadvlády bylo ranní hlášení hlasatele Zdeňka Mančala v šest hodin 5. května, po němž začalo české vysílání rozhlasu. Staroměstskou radnici převzali Češi a kolem poledne propukly boje.[2] Výzvu rozhlasu o pomoc poslechlo asi 30 000 Čechů a velkou roli měla česká policie, četnictvo, Vládní vojsko a čeští příslušníci protivzdušné obrany.[2] Povstalci byli špatně vyzbrojeni. Do 6. května vyrostlo v ulicích přibližně dva tisíce barikád.[2]
Politicky povstání řídila Česká národní rada, jejímž předsedou byl profesor Albert Pražák a v níž měli velký vliv komunisté s Josefem Smrkovským. Skutečným velitelem byl generál Karel Kutlvašr, jehož štáb měl za radu kapitána Jaromíra Nechanského. Německých vojáků bylo v Praze a okolí zhruba 40 000, byli lépe vybaveni a část z nich už byla demoralizována.[2]
Šestého května se k Pražanům připojili příslušníci Ruské osvobozenecké armády, takzvaní vlasovci, kteří dosud bojovali po boku Němců. Povstalcům značně pomohli, ale kvůli sporům s komunisty v České národní radě město 7. května opustili. Zamítl se také nápad požádat o pomoc Američany, neboť Stalin chtěl, aby Prahu osvobodila Rudá armáda.[2]
Konec bojů
Německo kapitulovalo 7. května v Remeši. Osmého května v 16 hodin podepsala Česká národní rada s německým velitelem generálem Rudolfem Toussaintem dohodu, podle níž se německé síly vzdají a z Prahy odejdou. Nejfanatičtější nacisté však bojovali ještě další den. Za úsvitu 9. května se na okraji Prahy objevily sovětské jednotky přicházející od Berlína.[2] Vojenský historický ústav k tomu uvádí, že sovětské velení plánovalo zahájení Pražské operace na 7. května a příchod svých jednotek do Prahy očekávalo 13. května. Povstání podle něj vše urychlilo a zkrátilo válku ve střední Evropě.[1]
Důsledky
Povstání stálo velké ztráty na životech i na majetku. Zkázu symbolizuje vyhořelá Staroměstská radnice. Po válce komunisté průběh povstání překrucovali. Jaromír Nechanský byl v roce 1950 popraven a Karel Kutlvašr byl v letech 1949–1960 ve vězení a rok po propuštění zemřel.[2] Vojenský historický ústav povstání připomíná fotografiemi barikád, například u staroměstského kostela sv. Havla, na vinohradské křižovatce ulic Korunní a Jičínské a v žižkovské ulici Na Ohradě.[2]