Národní park Šumava leží v Jihočeském kraji a zahrnuje část pohoří Šumava. Jeho správu vykonává Správa Národního parku Šumava.[1][2]
Přírodní poměry
Většina území patří do geomorfologického celku Šumava a zčásti do Šumavského podhůří, které jsou součástí Šumavské hornatiny. Šumava patří k nejstarším pohořím střední Evropy. Zvedá se zhruba od 700 m n. m., přičemž nejvyšší vrcholy přesahují 1400 m jen na bavorské straně. Plechý (1378 m n. m.) je nejvyšším vrcholem na české straně. Jádro pohoří tvoří Šumavské pláně, což je náhorní rovina zhruba v tisícimetrové výšce. Železnorudská hornatina vybíhá k severozápadu. Na jihovýchod se táhnou dva hřbety, z nichž pohraniční náleží k Trojmezenské hornatině a vnitrozemský k Boubínské a Želnavské hornatině, a odděluje je široká Vltavická brázda. Zvláštním útvarem jsou rozsáhlá vrchoviště.[2]
Ve čtvrtohorách vyhloubily ledovce výrazné kary, z nichž je většina dnes vyplněna vodou. Vznikly i mrazové sruby, skalní hradby a svahové balvanité sutě. Činností ledovce vznikla také hora Plechý. Vodní toky jako Vydra a Křemelná se zařezávají do horninového masivu a vytvářejí kaňonovitá údolí. Na plochém povrchu Plání, kde se hromadí voda, leží rozlehlá rašeliniště.[2]
Geologie
Území parku tvoří dvě základní geologické jednotky, moldanubikum a moldanubický pluton. Moldanubikum je soubor středně a silně přeměněných hornin, v němž převládají pararuly a migmatity, do nichž se často vkládají kvarcity a erlány. Pluton zastupuje několik žulových masivů, a to prášilský, masiv Vydry a masivy plešný a vyšebrodský. Mezi kvartérními uloženinami dominují svahové uloženiny, hojné jsou rašeliny a ojediněle se vyskytují sedimenty ledovcového původu. Odolnější horniny dnes vyčnívají nad okolní povrch jako skalní útvary nebo mohutné vyvýšeniny.[2]
Člověk a krajina
Podle Správy parku stálo území prakticky do novověku mimo sídelní krajinu a tvořily je neprostupné horské lesy s obchodními stezkami a několika strážními body a staršími důlními středisky. Vývoj krajiny lze rozdělit do několika etap.[1]
V době pralesní, od holocénu do 10. století, bylo území neosídlené nebo jen ojediněle osídlené. Ve středověku, mezi 10. a 17. stoletím, se rozvíjel mezinárodní obchod na soumarských stezkách, při nichž vznikala sídla se zemědělským zázemím. Provozovalo se také rýžování a těžba zlata a rud. Pozůstatkem rýžování jsou sejpy v nivách toků a po dolování zůstaly štoly, šachty a pinky.[1]
V 17.–19. století přinesl rozvoj sklářství a železářství další osídlování. Tyto obory vyžadovaly velké množství palivového dřeva, a kolem sklářských hutí proto vyrůstaly domy dělníků, které se staly základem prvních vsí. Vznikla kolonizační vlna německých osadníků z Bavorska a Rakouska a na vykácených plochách zemědělské pozemky i sklářské a dřevorubecké vsi.[1]
Koncem 18. a hlavně v 19. století dosáhla kolonizace vrcholu a sídelní struktura se ustálila. Lidé se živili hlavně těžbou a zpracováním dřeva, zaváděla se systematická těžba a umělá obnova lesa, budovaly se malé vodní nádrže zvané klausy pro plavení dřeva a upravovaly se toky. Pro zbylé zásoby dřeva v nepřístupných oblastech byly postaveny plavební kanály, Schwarzenberský v letech 1789–1793 a Vchynicko-Tetovský v letech 1799–1801. Téměř všechny kompaktní celky původních pralesů byly vykáceny v první polovině 19. století.[1]
Etapou zemědělskou, dobou nejintenzivnějšího využití území, se obvykle nazývá závěr 19. a první třetina 20. století. Těžily se prakticky všechny lesy i řada rašelinišť a po vyčerpání zásob dřeva vzrostl význam zemědělství, zejména chovu dobytka. Poválečný odsun původního obyvatelstva označuje Správa parku za nejdramatičtější období dějin Šumavy, které přerušilo staletou kontinuitu vývoje.[1]