Jablonec nad Nisou je město v Libereckém kraji na řece Nise, které se proslavilo výrobou skla a bižuterie. Podle oficiálních stránek města pochází první písemná zpráva o sídlišti jménem Jablonec z roku 1356, ale po celý středověk nedosáhlo místo významu osad v úrodnějších oblastech království.[1]
Od zániku osady k rozvoji
V srpnu 1469 osadu vypálila vojska lužických protivníků krále Jiřího z Poděbrad a zanikla. Ve třicátých a čtyřicátých letech 16. století byli při reorganizaci hospodářství maloskalského panství za vartenberkovské správy zbylí čeští obyvatelé nahrazeni německými osadníky, zejména odborníky na sklářství z Novoborska a Krušnohoří, kteří využili region bohatý na dřevo, písek a vodu.[1]
Za třicetileté války bylo město podruhé vypáleno, a to 2. května 1643, a řada evangelíků odešla do exilu. Větší část Jablonecka získali hrabata Des Foursové. S rozvojem sklářství ve druhé polovině 17. století začal Jablonec rychle vzkvétat, což se projevilo stavbou nového kamenného kostela svaté Anny v osmdesátých letech.[1]
Sklo a bižuterie
V polovině 18. století se sortiment místních výrobců, vedle tradičního jizerského skla obohacený o první bižuterii, stal předmětem zájmu okolních regionů. Objevili se první exportéři, například Jan František Schwann, kteří šířili místní zboží po Evropě i dále.[1] V 19. století mělo město obchodní styky s celým světem, přestože bylo dopravně odříznuto od okolí. Pomohla mu silnice z Liberce přes Jablonec do Trutnova, postavená na konci čtyřicátých let. Železnice z Pardubic do Liberce z roku 1859 s jeho zájmy nepočítala, přesto se označení jablonecké zboží ve světě vžilo.[1]
Povýšení a růst
Císařské rozhodnutí z 21. dubna 1808 povýšilo ves na městys s právem na dva výroční trhy a jeden týdenní. Císař František Josef I. povýšil Jablonec 28. března 1866 na město. Roku 1868 se stal sídlem okresního hejtmana a nový politický okres tvořily soudní okresy Tanvald a Jablonec.[1]
Prusko-francouzská válka v letech 1870 až 1871 vyřadila největší konkurenty ve sklářství a bižuterii a jablonečtí podnikatelé ovládli zahraniční trhy. Rozvoj hospodářský i demografický provázel stavební. Do první světové války vyrostla většina reprezentativních budov a město získalo železniční spojení do Tanvaldu a Liberce i tramvaj spojující jih a sever regionu.[1]