Beroun je město ve Středočeském kraji, které leží v Berounské kotlině na soutoku řek Berounky a Litavky. Podle stránek města leží na nejkratším a nejsnazším spojení mezi Prahou a Plzní. [1]
Osídlení v pravěku
Podle průzkumů, které uvádí město, je Berounská kotlina trvale obydlená nejméně sedm tisíc let, tedy od mladší doby kamenné. Vápencová krajina nabízela mírnější podnebí, dostatek vody a potravy i úkryty pro zvěř a lidi, a proto patřila k nejrušnějším oblastem středních Čech. Množství nálezů ukazuje, že okolí Berouna bylo pro usazení mimořádně příhodné. [1]
Počátky města
V 11. století vznikla na levém břehu Berounky, která se tehdy jmenovala Mže, osada v místech dnes označovaných U Ovčína na Závodí. Řeku se tu dalo přebrodit nejsnáze, a podle listiny pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088 se osada nazývala Na Brodě. Vedla tudy obchodní stezka z Prahy do Plzně a dále do Bavorska. Okolní kopce skrývaly železné rudy, stříbro, zlato a vzácné křemence. V samotném Berouně se těžila cihlářská a keramická hlína, vápenec, stavební kámen a mramor, a lesy na okraji křivoklátských hvozdů dodávaly palivo pro železářství. [1]
První písemná zpráva o městě pochází z listiny Přemysla Otakara II. z roku 1265, vydané pro ostrovský klášter. Objevuje se v ní latinská podoba jména Beroun, Verona. Z latinského názvu vznikla německá podoba Bern a česká Berón, Berún a Beroun. Přemysl Otakar II. určil místo k založení sídliště, z něhož město vyrostlo. Stálo na mírně svažitém terénu vymezeném Městskou horou a soutokem obou řek. [1]
Středověké město
Po třiceti letech, v nichž se o městě téměř nepsalo, vydal král Václav II. v roce 1295 listinu pro pražské biskupství. Z ní vyplývá, že se rozhodl město znovu osadit a vybudovat. V té době vzniklo historické jádro Berouna, jehož hrubé rysy se dochovaly dodnes. Založen byl také klášter dominikánů. V roce 1303 získali měšťané od Václava II. privilegium, které potvrdilo jejich vlastnictví několika vesnic a dalo jim právo řídit se právem pražského Starého Města. Beroun se tak stal právně královským městem s vlastními orgány, například městskou radou v čele s purkmistrem, nad níž dohlížel královský rychtář. [1]
Za vlády Karla IV. město hospodářsky vzkvétalo a rozvíjela se řemesla. Žili tu soukeníci, sladovníci, vinaři, pivovarníci a hrnčíři. Jejich červeně zbarvená keramika s bílými rostlinnými motivy se těšila dobré pověsti. Součástí městské společnosti byli i zámožní měšťané, často německého původu. Ti se spolu s dominikánským řádem na začátku husitských válek přidali na stranu císaře Zikmunda. Císař do města poslal posádku čtyř set žoldnéřů, přesto Jan Žižka Beroun v roce 1421 dobyl, dominikánský klášter zbořil a odpůrce kalicha nechal upálit. Město se poté připojilo k husitskému bratrství. Za Jiřího z Poděbrad stáli Berounští při novém králi a podporovali ho i vojensky. [1]
Největšího rozmachu dosáhl Beroun podle stránek města za Vladislava Jagellonského. Rozvoji však škodily požáry, při nichž často lehla popelem většina domů. Město postihly také povodně, epidemie a válečné rabování. [1]