Zahrady a zámek v Kroměříži

Zahrady a zámek v Kroměříži tvoří areál bývalé biskupské a později arcibiskupské rezidence ve městě Kroměříž ve Zlínském kraji. Skládá se ze zámku a dvou zahrad, Květné zahrady a Podzámecké zahrady. Podle Národního památkového ústavu je dnešní podoba zámku výsledkem radikální přestavby v druhé polovině 17. století.[1]

Zámek

V polovině 13. století povýšil biskup Bruno ze Schauenburku město Kroměříž na město (1261) a nechal postavit hrad. Zámek vznikl až za biskupa Stanislava I. Thurza (1496 až 1554). Za třicetileté války ho značně poničila švédská vojska.[1]

Biskup Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna nechal poničený zámek ve spolupráci s architekty Filibertem Lucchesem a Giovannim Pietrem Tencallou přestavět na barokní rezidenci. Přestavba probíhala v letech 1686 až 1698. Biskup také opravil velkou část města, založil mincovnu a zámek vybavil rozsáhlou knihovnou. Svému nástupci zanechal diecézi bez dluhů a ekonomicky prosperující.[1]

V roce 1673 vznikla obrazová sbírka. Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna rozšířil skupinu obrazů, které na zámku již byly, nákupem významných děl a zejména celých sbírek. Podle památkového ústavu je zámecká obrazárna po Národní galerii druhou nejvýznamnější sbírkou obrazů v Česku.[1]

V červnu 1748 zámek a biskupa Troyera navštívila císařovna Marie Terezie, jejíhož oblíbeného zpovědníka a důvěrníka biskup představoval. Strávila v Kroměříži s manželem a dvorem tři dny a vykonala přehlídku ruského vojska, které táhlo přes Moravu. V roce 1752 zasáhl město ohromný požár, který zničil celé druhé patro a část prvního patra zámku, panské stáje, vikářské a kanovnické domy a 86 měšťanských domů.[1]

Oprava zámku trvala v letech 1752 až 1772 za biskupů Troyera, Egkha a Hamiltona. Rezidence tehdy získala novou freskovou výzdobu od brněnského malíře Josefa Sterna a rakouského mistra F. A. Maulbertsche. Vznikla také Velká jídelna, zvaná Sněmovní sál, která je díky požáru vysoká přes dvě patra.[1] Biskup Maxmilián z Hamiltonu hostil na zámku císaře Josefa II.[1]

V roce 1777 bylo na žádost Marie Terezie olomoucké biskupství bulou papeže Pia VI. povýšeno na arcibiskupství a prvním arcibiskupem se stal Antonín hrabě Colloredo.[1] Na podzim roku 1848 byl z Vídně, kde probíhaly revoluce, do Kroměříže přesunut Ústavodárný říšský sněm rakouských národů. Původně se uvažovalo o Brnu, to však nebylo uznáno za dost bezpečné.[1]

Květná zahrada

První fáze výstavby Květné zahrady probíhala v letech 1665 až 1675. Vznikla za hradbami tehdejšího města na neplodné a bažinaté půdě a původně se jmenovala Libosad. Je to raně barokní zahrada, v níž se spojily italské a holandské vlivy. Vyprojektovali ji italští architekti Filiberto Lucchese a Giovanni Pietro Tencalla.[1]

Podzámecká zahrada

Podzámecká zahrada byla založena roku 1509 a během několika století dosáhla rozlohy 53 hektarů. Z původní zelinářské a ovocnářské zahrady, která měla také malou oboru a okrasnou část s vodními prvky, se v 17. století stala zahrada barokní podle projektu Filiberta Lucchese. V 19. století ji proměnili na krajinářský park a dnes v ní roste přes 200 druhů vzácných stromů z Evropy, Ameriky a Asie.[2]

Za biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna v druhé polovině 17. století nastalo slavné období rozkvětu a rozšiřování zahrady. Biskup se vedle jiných staveb soustředil na vybudování dvou okrasných zahrad, Libosadu a Podzámecké zahrady.[2] Po povýšení na arcibiskupství v roce 1777 vznikla v letech 1790 až 1800 nová podoba zahrady, ve které se spojil formální rokokový parter s přírodně komponovaným parkem a množstvím kuriózních staveb v řeckém, čínském, tureckém nebo tichomořském stylu.[2]

Nejradikálnější přestavba přišla v první třetině 19. století za arcibiskupa Ferdinanda Maria Chotka. S architektem Antonem Archem připravil proměnu sentimentální zahrady v romantický park podle myšlenek německého knížete Hermanna von Pücklera. Chotek se dokončení nedožil a v práci pokračoval jeho nástupce Maxmilián Josef Sommerau-Beckh. Zahrada proto nese znaky romantického vztahu k přírodě v koncepci parku i Archeho neoklasicistní stavby. Ve druhé polovině 19. století přibyly poslední drobnější úpravy, z nichž nejzdařilejší je přestavba zámeckého portiku a nové monumentální schodiště, které slouží jako druhý vstup do zahrady.[2]