.jpg)
Ludvík Svoboda byl československý generál, velitel jednotek na východní frontě ve druhé světové válce a sedmý československý prezident.[1] Narodil se v roce 1895 v Hroznatíně na Českomoravské vysočině.[1]
Mládí a první světová válka
Pocházel ze selské rodiny, vystudoval Zemskou zemědělskou školu a věnoval se také vinařství. V roce 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády, na východní frontě téhož roku přešel do ruského zajetí a v roce 1916 se přihlásil do československých legií. Podle Českého rozhlasu bojoval u Zborova a u Bachmače a prošel cestu Sibiří a přes Spojené státy zpět do vlasti, kam se vrátil v hodnosti kapitána.[1]
Meziválečná léta
Po válce se krátce vrátil na rodný statek, brzy byl ale povolán kvůli událostem v Maďarsku a v armádě zůstal. Ve dvacátých letech působil na Podkarpatské Rusi, poté na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1938 velel mobilizovanému praporu v Kounicích u Brna.[1] K jeho publikacím z tohoto období patří Praktická učebnice maďarského jazyka, vydaná v Hranicích v roce 1932 s Františkem Krakovským.[2]
Druhá světová válka
Po 15. březnu 1939 byl penzionován a zapojil se do organizování domácího odboje v Kroměříži. V červnu 1939 přešel ilegálně do Polska, kde velel vojenskému táboru v Krakově, jímž procházelo mnoho československých vojáků do zahraničí. Po porážce Polska ustoupil se skupinou více než 700 vojáků a důstojníků do Sovětského svazu, kde byli internováni.[1]
Vyjednal vypravení celkem dvanácti transportů vojáků do zemí bojujících s nacistickým Německem. Po napadení Sovětského svazu se podílel na dohodě se SSSR a organizoval samostatnou československou vojenskou jednotku. V hodnosti plukovníka velel praporu v bitvě u Sokolova, po osvobození Kyjeva získal hodnost brigádního generála. Po neúspěšném začátku karpatsko-dukelské operace převzal na rozkaz maršála Koněva velení 1. československého armádního sboru.[1]
Manželka Irena pomáhala za protektorátu vojákům při přechodu hranic a ukrývala parašutisty. Po odhalení gestapem v listopadu 1941 se jí s dcerou podařilo ukrývat do konce války. Syn Miroslav zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.[1]
Po roce 1945
V dubnu 1945 nabídl prezident Edvard Beneš Svobodovi jako nestraníkovi post ministra obrany v nové vládě, tzv. Košické vládě. V únoru 1948 zůstala armáda podle rozhodnutí Svobody i Beneše neutrální.[1] Podle Českého rozhlasu je spojován i s obdobím po roce 1968, kdy jako prezident nezabránil normalizaci.[1]
Dílo
Encyklopedie dějin Brna uvádí mezi jeho knihami Budujeme novou armádu (1946), Z Buzuluku do Prahy, Cestami života I a II a Deník z doby válečné (2008).[2]