Lázně Luhačovice tvoří lázeňský areál ve městě Luhačovice, který vznikl díky přírodním minerálním pramenům vyvěrajícím v okolí řeky Horní Olšavy. Podle města Luhačovice jsou tyto prameny důsledkem mísení pozůstatků třetihorního moře v hloubce přes 400 metrů s povrchovými vodami, přičemž oxid uhličitý z dřívější sopečné činnosti je vytlačuje na povrch [2].
Nejstarší historie a první zmínky
Archeologické nálezy v Oboře u Luhačovic dokládají slovanské osídlení kraje již v 7. a 8. století [1]. Podle města Luhačovice prameny, kterým se tehdy říkalo Slanica pro slanou chuť a zvláštní barvu, vyhledávali již pravěcí lovci, ačkoli obec samotná ležela mimo tehdejší obchodní cesty [2]. První písemná zmínka o Luhačovicích pochází z roku 1412, zatímco nejstarší doložená zmínka vztahující se k této oblasti, týkající se Prakšic a Biskupic, je z roku 1140 [1].
Rod Serényiů a počátky lázeňství
V roce 1590 náležely Luhačovice rodu Bartodějských z Bartoděj. Po bitvě na Bílé hoře panství propadlo konfiskaci a získal je Maxmilián z Lichtenštejna, který je v roce 1629 prodal Gabrielu Serényimu. V rodě Serényiů zůstalo panství až do roku 1945 [1]. Podle města Luhačovice si Serényiové uvědomili využitelnost minerálních vod pro podnikání, a tím se začala psát historie zdejších lázní [2].
Hrabě Ondřej Serényi nechal upravit pramen zvaný Bublavý pro hlasité bublání vody, pronikající na severním úpatí Malé Kamenné. Koncem 18. století byl pramen přejmenován po Amandu Serényim na Amandku [1]. Zkoumáním léčivých účinků vod se na podnět hraběte Ondřeje Serényiho zabýval brněnský fyzik a lékař Jan Hertod z Todtenfeldu, který výsledky zveřejnil v latinsky psané knize Tartaro Mastix Moraviae [2]. Asi 50 metrů od Amandky byl později upraven další pramen, původně nazývaný Hlavní, přejmenovaný kolem roku 1860 po hraběti Vincentu Serényim na Vincentku [1][2].
Odborné posudky a růst zájmu
V roce 1772 navštívil Luhačovice vídeňský profesor Anton Haslinger, který zde na rozdíl od Záhorovic, kde pobýval na léčení, nalezl více pramenů s výbornou chutí. Vzorky vody poslal k analýze profesoru chemie Bedřichu Crantzovi do Vídně, ten zjistil, že voda je třikrát silnější než tehdy rozšířená rakouská voda selterská [2]. K zájmu o lázně přispěly i práce uherskohradišťského lékaře Aloise Ferdinanda Kiesewettera a vídeňského lékaře F. Spenkucha, který prokázal přítomnost vzácných prvků v luhačovické vodě [2].
Stavební rozvoj
V roce 1789 nechal tehdejší majitel panství postavit u pramenů hostinec s pokoji pro hosty, protože dosud chybělo ubytování i stravovací zázemí pro několikadenní léčebné pobyty [1]. Koncem 18. století stavební ruch zesílil a vznikly budovy Zámeček, Vincencův dům, Stolařský dům a Venkovský dům. V roce 1795 byla postavena kaplička svaté Alžběty se znakem rodu Serényiů na fasádě, jejíž zvon oznamoval začátek a konec léčebného dne. Podle města Luhačovice je tato kaple nejstarší dochovanou stavbou lázeňského středu [1]. V polovině 19. století měly lázně deset pojmenovaných domů s 83 pokoji, dvě kuchyňská stavení a dvě náměstí, Hlavní a Josefské [1].
Rozšiřování zřídelní základny
V první polovině 19. století nechal hrabě Jan Serényi upravit třetí pramen vyvěrající asi 200 metrů od Amandky, nazvaný Nový pramen a později přejmenovaný na Janovku. V té době byl znám i čtvrtý pramen Aloiska. V letech 1856 a 1857 byly vykopány studny pramenů Antonínka a U čítárny, následovaly prameny Jubilejní a Ústřední. Volně vytékající pramen Ottovka byl zachycen v kamenném sklepení v roce 1905, o pět let později byl zachycen pramen Elektra 1 [2]. Koncem roku 1929 byl proveden vrt, kterým byl navrtán pramen Gejzír, dnes nazývaný pramen Dr. Šťastného, a v roce 1930 byl proveden další vrt k prameni Elektra [2].