Hrad Šternberk ve městě Šternberk v Olomouckém kraji byl původně obranným středověkým sídlem. Dochovala se z něj válcovitá věž a zbytky opevnění hlavního paláce. Hrad obklopuje lesopark a podhradí.[1] Hrad spravuje Národní památkový ústav.[1][2]
Středověk a renesance
Hrad založil v polovině 13. století pravděpodobně Zdeslav z Chlumce a ze Šternberka, příslušník starého šlechtického rodu. První písemný záznam pochází z listiny z roku 1269, která vymezovala hranice šternberského panství a kláštera Hradisko.[1] V 70. letech 14. století byl hrad přestavěn a rozšířen. Biskup Albert II. ze Šternberka jej využíval jako rezidenci a zaměřil se na kapli, kterou nechal vyzdobit ve stylu tehdejšího dvora Karla IV.[1]
V 16. století provedli renesanční rekonstrukci Berkové z Dubé a Lipé. Po rozsáhlém požáru byl hrad rozšířen o renesanční křídlo s Vizitkovým sálem a hráňovými klenbami. Berkové zasáhli také do podhradí, kde vybudovali systém hospodářských a správních budov.[1] Dějiny hradu jsou podle zdroje spjaty s rodem Šternberků, husitskými válkami, potomky Jiřího z Poděbrad, knížaty z Minstrberka i třicetiletou válkou, během níž město i hrad značně utrpěly.[1]
Lichtenštejnové
V třicetileté válce sloužil hrad jako sýpka a kasárna a poté byl téměř neobyvatelnou ruinou. Tehdejší majitelé, vévodové z Württemberku, neměli prostředky ani zájem a hrad několikrát vyhořel. Roku 1695 prodali hrad a panství Šternberk a Pňovice Janu Adamu Ondřeji z Lichtenštejna za 504 000 zlatých.[2] Panství mělo železné doly a rozvinuté zpracování lnu, o samotný hrad však nový majitel příliš nejevil zájem.[2] V rodu Lichtenštejnů zůstal hrad podle zdroje až do roku 1945.[1]
V dalších desetiletích probíhala jen nezbytná údržba, jádro hradu se měnilo v ruinu a renesanční podhradí sloužilo jako kanceláře správy panství. Malíř Václav Mánes hrad navštívil v roce 1852 a poznamenal, že se tam nachází továrna na zpracování lnu. Podhradí podle dispozice sloužilo také jako městské vězení a byty zaměstnanců správy.[2]
Přestavba v 19. století
V roce 1886 bylo rozhodnuto o generální rekonstrukci podle projektu vídeňského architekta Karla Gandolpha Kaysera v duchu romantického historismu. Vznikla reprezentativní rezidence, kterou kníže Jan II. postupně vybavil historickým mobiliářem, obrazy, nábytkem, plastikami a gobelíny.[1] Jan II. Dobrotivý (1840 až 1929) přestavoval řadu hradů a zámků v novogotickém slohu, aby vyjádřil historii rodu.[2] Zámecký lesopark vytvořil v letech 1907 až 1909 vídeňský architekt Albert Esche a symbolicky jím přestavba skončila.[1]
Podle správy hradu je interiér členitý a výzdoba sahá od gotiky po secesi.[1]